Radioterapie a krátkodobý režim s LHRH analogy u nemocných s lokalizovaným či lokálně pokročilým karcinomem prostaty.

Zhoubné nádory prostaty mají stále narůstající incidenci, která v roce 2007 dosáhla již 96.3 na 100000 mužů a tím se podílí celkově 11.7% zhoubných nádorů v mužské populaci. Mortalita prakticky není ovlivněna. U nově diagnostikovaných pacientů je již zřetelný postup stadií k méně pokročilým formám onemocnění. Tento trend je nepochybně dán větší snahou urologů o časný záchyt onemocnění. Na podkladě osvětových akcí přicházejí k „preventivnímu" vyšetření muži ve věku a kondici, kdy je snaha o časný záchyt smysluplná. Více než dvě třetiny nemocných v době diagnózy mají lokalizované nebo lokálně pokročilé onemocnění.

Poučený pacient spolu s urologem má možnost zvolit léčbu, která odpovídá rozsahu onemocnění, výskytu rizikových faktorů a jeho preferenci. Jednou ze základních modalit léčebného přístupu k pacientovi s lokalizovaným a lokálně pokročilým karcinomem prostaty je radioterapie. K signifikantnímu zlepšení dlouhodobých výsledků radiační léčby vede endokrinní suprese. Obvykle aplikovaná neoadjuvantně a konkomitantně spolu s radioterapií. Androgenní suprese před a během radioterapie vede k redukci objemu nádoru, zvýšení apoptózy nádorových buněk, zlepšení lokoregionální kontroly a přežití nemocných. Změny v technologii a využití konformního D3 plánování umožňují eskalaci dávky záření se zvýšením lokální účinnosti a snížením výskytu nežádoucích vedlejších účinků léčby, jak v oblasti GIT, tak i urogenitální toxicity léčby.

Předkládáme soubor z let 1999 - 2009. Hodnotíme soubor 63 mužů s lokalizovaným a lokálně pokročilým karcinomem prostaty cT1 - 3 Nx M0. K hormonální supresi jsme podávali LHRH analoga, obvykle goserelin. Endokrinní léčbu jsme zahájili dva měsíce před radioterapií a pokračovali po celou její dobu. Trvání hormonální léčby v režimu intermitentní androgenní suprese (IAS) bylo 6 měsíců. Všichni nemocní byli zářeni v CLD 72 - 76 Gy s využitím konformní D3 techniky.

Hodnotíme laboratorní nálezy hladin PSA, ICTP, testosteronu a základních biochemických markerů, dále lokální nález na prostatě sledujeme transrektální ultrasonografií. Dále hodnotíme GIT a GU toxicitu, časnou a pozdní podle pravidel RTOG. U hodnocených pacientů skončila léčba před více než 12 měsíci. Medián sledování v našem souboru je 53 měsíců <12;120>.

PSAnadir jsme dosáhli u 57 mužů, tj. v 90%. Biochemický relaps, s nutností znovunasazení endokrinní léčby v rámci IAS jsme zaznamenali u 12 mužů, u tří byla léčba konvertována na trvalou hormonální supresi. Všichni nemocní s časným relapsem měli Gleasonovo skóre > 7, pouze jediný nemocný měl GS 5. Závažnou časnou toxicitu, jak GU, tak i GIT jsme nezaznamenali, u dvou nemocných byla závažná pozdní toxitida GU, u obou řešena chirurgicky striktura, u jednoho nemocného toxicita IV. stupně GIT. Obě modality jsou dobře tolerované, výskyt nežádoucích účinků odpovídá jednotlivým modalitám a nesčítá se.

Shodně s protokoly RTOG 86-10 a Trans-Tasan Radiation Oncology Group 96-01 dosahujeme dobré lokální kontroly onemocnění i trvání léčebné odpovědi. Intermitentně podávaná androgenní suprese nevede ke vzniku a rozvoji hormonální independence. Současně umožňuje využít hormonální léčebné modality při relapsu onemocnění. Endokrinní manipulace s radioterapií v neoadjuvantním, resp. konkomitantním režimu u pacientů se středním rizikem progrese v krátkodobém podání při léčbě lokálně pokročilého a lokalizovaného karcinomu prostaty je bezpečnou modalitou a i přes vyšší náklady na léčbu ji považujeme za standardní postup.