PSYCHOLOGICKÁ PÉČE U PACIENTŮ V „SYMPTOMATICKÉ" PALIATIVNÍ PÉČI

Paliativní léčba byla v minulosti zcela jistě léčbou běžnou, známou. Vlivem rozvoje medicíny léčba více cílí na dosažení zdraví. Pak mluvíme o úspěchu. V opačném případě - je-li léčba neúspěšná, je výsledek často brán za selhání. Každý chceme žít dlouze, ve zdraví, štěstí, mít úspěch a dostatek prostředků. Pokud je naše zdraví ohroženo, obracíme se na lékaře, od kterých očekáváme pomoc ve smyslu úspěchu, tedy vyléčení. Pokud se tak neděje, ocitáme se v propasti, bezmoci, vzteku, lí­tosti, zloby a smutku. A to už jestli se tato situace dotýká nás samotných, či někoho z blízkých. Uvědomujíce si tuto skutečnost se odborníci ocitají denně v situaci, kdy mají rozhodnout, jestli ještě pokračovat v léčbě (snažit se o ovlivnění onemocnění jako takového a posilovat naději), nebo předat pacienta k paliativní péči, a tedy jasně deklarovat, že onemocnění v dohledné době nevratně povede ke smrti. Je to opravdu nezáviděníhodná situace. Nicméně z pohledu neopakovatelné existence se jeví tento krok jako zcela zásadní, který dává naději na dobrý konec života, dává možnost využít čas, možnost ke smíření, rozloučení, ukončení, dává prostor přirozenosti. Ve svém sdělení se krátce chci věnovat tématu ukončení kauzální léčby. Představení si paliativního pacienta z pohledu psychologie - myš­lenky, témata, emoce, omezení - bude v další části přednášky. Paliativní péči potřebuje velké množství pacientů - chronických, nevyléčitelných. Především potře­bují lékařskou péči, ošetřovatelskou, ale taky nepostradatelnou - psychologickou. Hlavním cílem paliativní péče je kvalita života nevyléčitelně nemocných, a to po stránce tělesné, duševní, sociální i spirituální. Psychologická péče má tady zcela jistě nezastupitelné místo. A to jak pro nemocného, taky pro jeho blízké. V poslední části přednášky se zamyslíme nad psychickými aspekty člověka v terminálním stadiu nemoci, neopomeneme psychickou zátěž u pečujících osob - zdravotníků, sociálních pracovníků či blízkých - rodinných příslušníků. Dotkneme se tématu smrti i truchlení. Naše práce nás nutí žít s vědomím smrti. Tento život může být ob­tížný, ale taky nás může nutit žít jej smysluplně a kvalitně, nezaměřujeme-li jej pouze na budoucnost, můžeme využít potenciál přítomnosti, dneška. Vyhýbáme-li se tématu smrti, můžeme žít tak, že to, co se nám nepovede, můžeme kdykoli v budoucnu opravit. Myšlenka konečnosti v nás ale zpochybňuje, že nějaké příště ještě bude. Ať nám toto vědomí pomáhá žít kvalitnější život až do jeho konce a ať pomůže žít kvalitní život až do konce nám svěřeným pacientům.