Psychické reakce na nepříznivé zprávy v seniu

Věk, ve kterém vstupuje jedinec do stáří, je velmi individuální, ale WHO i klinická psychologie jej limitují 65-tým rokem. V psychologickém slova smyslu je to pomyslná hranice, neboť jsou jedinci, kteří do stáří vstoupí daleko dříve či naopak daleko později. Symptomy stáří jsou pak jen zvýrazněním nebo opouštěním osobnostních struktur, ve kterých se jedinec pohybuje po celý svůj předchozí život. Přibližně tak, jak se člověk vyrovnával s nepříznivými situacemi v produktivním věku, bude na ně reagovat ve stáří. Změny v chování a prožívání člověka jsou spojeny s involucí tělesných funkcí, polymorbiditou, ale především s psychosociálními jevy. Jsou to hlavně ztráty, jakými jsou úmrtí partnera, případně rodičů a vrstevníků, dále finanční nejistota, omezení společenského styku a komunikace, pocity zbytečnosti a osamění, vtíravé myšlenky na neodvratně se blížící konec života. Jedinec se může stáhnout do vzpomínek, přestává světu kolem sebe rozumět. Mohou se vyskytovat rozdíly v přijímání, chápání a zpracování nepříznivých zpráv jak u jedince, tak i mezi pohlavími, především v emoční složce osobnosti. Prohlubuje se spiritualita jako projev hledání pevného záchranného bodu v život ohrožujících situacích. Podle míry emočního prožívání se nejčastěji setkáváme u starých pacientů s psychiatrickými diagnózami jako je paranioa, deprese, obsese, úzkostnost, ale i apatie, zloba, oportunismus, vztahovačnost, panické projevy, pocity zmarnění.Prohloubené negativní emoce a nastupující demence mohou velmi ztížit komunikaci zdravotníků se starými pacienty, především při sdělování závažných zpráv, týkajících se jejich zdraví a života. Důležité je správně rozumět chování pacientů v seniu a nesnížit chybným jednáním, třeba způsobeným zdravotníkem se syndromem vyhoření, jejich důstojnost. Doporučením je výcvik ošetřujícího personálu v komunikačních praktikách, speciálně určených pro obor gerontopsychiatrie.