PROMĚNY VZTAHU LÉKAŘ A PACIENT

Někdy závidím těm povoláním, která může provádět člověk v soukromí, osamělosti, bez nutnosti spolupráce s dalšími lidmi, která bývá velmi obtížná. Onkologie je v tomto směru zvlášť náročná disciplína. Onkolog sám nezmůže nic. Aby vůbec něco pro svého pacienta udělal, musí dobře kooperovat se svými kolegy. Zárukou příznivého vývoje nemoci je vždy rozhodování v multidisciplinárních týmech, kde má onkolog významnou koordinační úlohu, ale také jen jeden demokratický hlas. Takže způsob práce onkologa by měl vést k pokoře. Tu opravdu potřebujeme, protože ji denně musíme nacházet ve vztahu k pacientům. Vztah lékař – pacient bude vždycky trochu nerovnocenný. Vychází to ze skutečnosti, že nemocný je zaskočený závažnou nemocí, která ho deptá fyzicky a zraňuje psychicky. Diagnóza zhoubného onemocnění vždycky odhalí tu permanentní nejistotu našeho osudu vázanou na zdraví a štěstí. V první fázi nemoci po sdělení diagnózy je pacient tak drcen a celou myslí zaujat nečekanou událostí, že nemá kapacity na to, poslouchat instrukce lékaře a jeho informace, přestože je to pro jeho další osud klíčové. Setkáváme se proto často se situací, že ač jsme se nemocnému intenzivně věnovali a vše řádně vysvětlili, tvrdí, že o probíraném problému nikdy nic neslyšel. Onkologická terapie i onemocnění samotné přináší pacientovi často dlouhodobé obtíže i pocit, že se léčba nekonečně vleče a to ještě s velmi nejistým výsledkem. Obecně funguje nezávisle na inteligenci člověka mechanismus, kterým řešíme nepříznivé situace. Hledáme viníka, kterého je třeba ztrestat. Přestože je v tom zcela nevinně, často to odnese právě ošetřující lékař, který sice pacientovu nemoc nezavinil, jen je jaksi po ruce. I na to se musí onkolog dopředu připravit. Náhlá změna životní situace, nejistá prognóza, obtíže způsobené léčbou i nemocí zaplní zpravidla zcela beze zbytku mysl každého nemocného. Ten má ale pocit, že stejně zaujatý musí být jeho případem i ošetřující lékař, což i při vysoké míře empatie není jednoduše zcela možné, například také proto, že máme v péči stovky nemocných. Takový pacient telefonuje lékaři v noci nebo velmi brzo ráno, vyžaduje akutní ošetření, často po pracovní době, nebo si nárokuje dlouhý čas k povídání o svých problémech v ambulanci, za jejímiž dveřmi čeká houf dalších nešťastníků, aniž by mu to připadalo společensky problematické. I s tím musíme ve své profesi počítat. Vstřícnost a empatie lékaře má i svoje rizika. Existuje část, naštěstí malá, nemocných, kteří pragmaticky vyhodnotí takového člověka jako dobře použitelného pro řešení dalších svých obtíží nesouvisejících s nádorovou nemocí, s péčí o další rodinné příslušníky, případně o domácí mazlíčky. I když je onkolog maximálně pokorný, zocelený a připravený na všechna úskalí, může se nezaslouženě dostat do konfliktu s pacientem. Nejčastěji to bývá nedorozumění vyplývající z komunikačních problémů a nedostatku času. Tady je vždy nejlepším řešením pokus o vzájemné vysvětlení obou postojů, jakkoliv je to nepříjemné. Nevysvětlené, zamlčené nejasnosti ve vzájemných vztazích mohou snižovat důvěru pacienta k lékaři a bez té není možné nemocného dobře léčit. Také satisfakce odborná i osobní je v tomto oboru velmi malá. Polovinu našich pacientů neumíme vyléčit a vděčnost těch zbylých je limitovaná vzhledem k tomu, že je vyléčení často stojí trvalé zdravotní následky a obtíže. Tím, že jsme je neuměli vyléčit beze zbytku, nejsme pochopitelně v jejich očích dobří lékaři. Všechny předchozí v onkologii komplikuje i přetížení onkologických ambulancí množstvím pacientů, nezvládnutelným ve vyhrazeném čase, takže všechny problémy řešíme v časovém stresu. Vzhledem k tomu, že onkolog je také jenom člověk, chybujeme často, a to i v komunikaci s nemocným. Nemluvíme dost srozumitelně, neopakujeme věci, které považujeme za samozřejmé, jsme netrpěliví a unavení. Nebylo by špatné pracovat v oboru, kde by člověk nepotkal celý den žádného člověka, měl kolem sebe třeba jenom knihy nebo květiny. Pravděpodobně by nám to ale za chvíli chybělo, a tak se každý den znova pokoušíme zvítězit v tomto zápase o vzájemné porozumění mezi lékařem a pacientem. Buďte k nám, prosím, shovívaví! Většinou děláme, co můžeme.

e-mail: petra.tesarova@lf1.cuni.cz