PROGNOSTICKÉ A PREDIKTIVNÍ FAKTORY U KARCINOMU PANKREATU

Východiska:

Duktální adenokarcinom pankreatu je vysoce agresivní onemocnění s celkovým pětiletým přežitím nepřesahujícím 5 %. V ČR má incidence tohoto nádoru vzestupný trend, dle posledních statistik již patříme celosvětově na první místo ve výskytu této malignity.

Cíl:

Tradiční prognostické faktory u karcinomu pankreatu jsou velikost nádoru a grading, stav lymfatických uzlin, resekční okraje, přítomnost vaskulární nebo perineurální invaze a přítomnost metastáz. V poslední době bylo věnováno velké úsilí výzkumu biologických markerů, které by mohly přispět k včasné detekci nádoru, lepší prognóze a k optimalizaci léčby. V běžné klinické praxi je v současné době u adenokarcinomu pankreatu jediným užívaným markerem carbohydrate antigen CA 19-9. Jeho zvýšená hladina u pacientů po radikální operaci karcinomu pankreatu upozorňuje na možnost metastatického onemocnění. Výše hladiny Ca 19-9 před paliativní léčbou koreluje s přežitím pacientů. V průběhu chemoterapie je biochemická odpověď na léčbu komplementární k radiologické odpovědi, umožňuje lepší vyhodnocení efektu léčby a rozhodování o další léčbě v klinické praxi. CA 19-9 pro malou specificitu není vhodný pro screening tohoto onemocnění. Pro klinické využití by mohl být přínosný výzkum prediktivních biomarkerů pro výběr chemoterapeutického režimu. Multivariantní analýza potvrdila, že hENT1 (nukleosidový transporter 1) představuje prediktivní marker pro adjuvantní léčbu s gemcitabinem a že pacienti s nízkou expresí hENT1 by neměli být gemcitabinem léčeni. U metastatického onemocnění ale uplatnění tohoto biomarkeru pro paliativní chemoterapii zatím selhává. Rovněž poslední studie s původně perspektivně se jevícím SPARC (Secreted Protein Acidic and Rich in Cystein) jako prediktivním markerem pro terapii nab-paclitaxelem přináší rozporuplné výsledky. Výzkum v posledních desetiletích ukázal, že karcinom pankreatu je v podstatě genetické onemocnění, protože při vzniku a progresi karcinomu pankreatu byla prokázána účast mnohonásobných genových alterací. Klíčová je aktivace onkogenu KRAS a inaktivace tumor supresorových genů TP53, SMAD4 a CDKN2A. Dalšími potenciálními prognostickými biomarkery u adenokarcinomu pankreatu jsou Bcl-2, VEGF, Ki-67, Survivin, S100A4, COX-2, AGR-2.

Závěr:

Zatím jediný klinicky akceptovaný a v klinice používaný je nádorový marker CA 19-9. Jeho využití je především u pacientů s již diagnostikovaným adenokarcinomem pankreatu. Velká pozornost je věnována dalším potenciálním biomarkerům, jejich zavedení do klinické praxe bude ale ještě vyžadovat další výzkum.

Práce byla podpořena grantovým projektem MZ ČR – RVO (MOÚ, 00209805).