Profylaktický a terapeuticko-poradenský program pro onkology - nová koncepce psychologické péče o lékaře

Celá řada výzkumů dokládá, že u lékařů je prevalence příznaků burnout syndromu, deprese (včetně sebevražd) a mentálního distresu mnohonásobně vyšší než u skupin osob jiných profesí (Firth-Cozens, 2001; Linzer et al., 2000; Taub et al., 2006; Schattner, Davidson a Serry, 2004). Ukazuje se také, že mezi lékaři je šestkrát vyšší rozvodovost než u ostatní populace a několikanásobně vyšší procento závislosti na alkoholu a psychoaktivních látkách. Totéž se v podobné míře týká i zdravotních sester (Severová, 1999). Rizikovost a zvýšenou vulnerabilitu ještě podtrhují zjištění, podle nichž mají lékaři ve srovnání s osobami pracujícími v jiných profesích výraznější odpor nebo nechuť vyhledat v krizi pomoc (Tyssen, 2007; Sivertz, 1998; Rosvold a Bjertness, 2002; Kivimaki et al., 2001). Časná a proaktivní prevence v podobě intervenčních, profylaktických a terapeuticko-poradenských programů (prevence burnout a CFS syndromu, zvyšování mentálního zdraví a kvality života, uvědomění si profesních a osobnostních limitů, sebepoznání včetně obranných mechanismů, integrace psychických polarit atd.) je pak jediným způsobem, jak pomoci lékařům včas. Platí to jak pro lékařskou profesi obecně, tak především pro její nejnáročnější a obzvláště exponované specializace, jakými jsou právě onkologie nebo např. pediatrie a další.

Pregraduální vzdělávaní lékařů v oblasti psychologie, komunikace a osobnostního seberozvoje je obvykle nedostatečné a přichází v době, kdy je student medicíny více v kontaktu se svými představami o svém budoucím povolání, než s konkrétními zkušenostmi z praxe. Paradoxně pak jakákoliv psychologická péče o lékaře končí v době, kdy ji lékař potřebuje nejvíce. Následná postgraduální psychologická péče potom začíná i končí u seminářů založených na expertním modelu, který redukuje celou problematiku na soubor obecných návodů a rad, jejichž efektivita je z hlediska informačního přínosu a skutečného profylaktického účinku přinejmenším sporná. Tento přístup akcentuje také potřeby a pocity pacienta, jako by prožívání lékaře bylo sekundární a méně důležité, a jako by bylo eticky či morálně nepatřičné věnovat čas a prostor pouze lékařům. Kurzy založené na sdělení „komunikaci máme verbální a neverbální" potom často jen zvyšují odpor a nedůvěru lékařů k jakékoli psychologické intervenci a pomoci.

Za klíčovou otázku účinného profylaktického a poradensko-terapeutického programu považujeme evidence based přístup, a to především předchozí průzkum a evaluaci reálných potřeb psychologické péče mezi lékaři. Program může být univerzální jen ve své bazální rovině výchozího odborného přístupu - jeho nadstavba musí být naopak přísně specifická, modifikovaná dle jasně formulovaných potřeb, zájmů, očekávání a obtíží cílové skupiny. K tomu jsou mj. určeny dotazníky, které sestávají zejména z otevřených otázek, a také strukturované rozhovory s lékaři, jejichž cílem není recipienta časově zatížit nebo mu přidat další povinnost, ale sestavit konkrétní psychologický modul reflektující jeho nejaktuálnější potřeby a případně i potíže.

Takový program je potom založen na non-expertním přístupu, nenabízí rychlá a zkratkovitá řešení na obecné rovině a odpovědi na každou otázku, ale pracuje se sebezkušenostními a zážitkovými postupy, jejichž cílem je mj. společné hledání odpovědí a porozumění vlastním prožitkům, postojům a emocím. Nejedná se také v žádném případě o psychologizaci a nevyžádanou terapii lékařů, ale spíše o focus na málo zpracovaná a nedostatečně uchopená témata - např. podle opakovaných průzkumů v rámci interní evaluace ve FN Olomouc se onkologové nejvíce bojí emocí svých pacientů (např. při sdělování nepříznivé diagnózy či prognózy), a následně svých vlastních emocí.

V příspěvku bude podrobně objasněna koncepce profylaktického a terapeuticky-poradenského programu včetně jeho teoretického a odborného backgroundu, konkrétních návrhů a postupů jeho realizace.

Literatura:

1. Firth-Cozens J. Interventions to improve physicians' well-being and patient care. Soc Sci Med 2001;52:215-22.
2. Kivimaki M, Sutinen R, Elovainio M, Vahtera J, Rasanen K, Toyry S, et al. Sickness absence in hospital physicians: 2 year follow up study on determinants. Occup Environ Med 2001;58:361-6.
3. Linzer M, Konrád TR, Douglas J, McMurray JE, Pathman DE, Williams ES, et al. Managed care, time pressure, and physician job satisfaction: results from the physician worklife study. J Gen Intern Med 2000;15:441-50.
4. Rosvold EO, Bjertness E. Illness behaviour among Norwegian physicians. Scand J Public Health 2002;30:125-32.
5. Severová J. Zátěž pečovatelských týmů u těžce a chronicky nemocných pacientů. In Gerontologické dny 1999.
6. Schattner P, Davidson S, Serry N. Doctors' health and wellbeing: taking up the challenge in Australia. Promoting psychological wellness in doctors requires tailored interventions. Med J Aust 2004;181:348-9.
7. Sivertz K.When physicians need admission to a psychiatrie unit. B C Med J 1998;40:156-8.
8. Taub S, Morin K, Goldrich MS, Ray P, Benjamin R, Council on Ethical and Judicial Affairs of the American Medical Asso-ciation. Physician health and wellness. Occup Med 2006;56:77-82.
9. Tyssen R. Health problems and the use of health services among physicians: a review article with particular emphasis on Norwegian studies. Ind Health 2007;45:599-610.