Konference: 2014 XXXVIII. brněnské onkologické dny a XXVIII. konference pro nelékařské zdravotnické pracovníky
Kategorie: Nádorová biologie/imunologie/genetika a buněčná terapie
Téma: XXVIII. Základní a aplikovaný výzkum v onkologii
Číslo abstraktu: 121
Autoři: MUDr. Roman Svatoň; MUDr. Ondřej Fiala; prof. MUDr. Miloš Pešek, CSc.; MUDr. František Brůha; Prof.MUDr. Petr Mukenšnabl, Ph.D.; prof. MUDr. Jaroslav Racek, DrSc.; RNDr. Marek Minárik, Ph.D.; Mgr. Zbyněk Bortlíček
Východiska:
Plicní karcinom patří mezi vedoucí příčiny nádorových úmrtí celosvětově. Pokročilý NSCLC je jeho převažujícím typem. I přes pokrok v léčbě je jeho přežití stále nedobré. Proto jsou hledány faktory, jak docílit zvýšení účinnosti léčby u jednotlivých individuálních pacientů. Mezi ně patří prediktivní a prognostické biomarkery. Naším cílem bylo posoudit vztah hladin natremie k predikci léčby erotinibem a též posoudit prognózu pacientů se sníženou hladinou natremie.
Soubor pacientů a metody:
Naše studie zahrnovala 544 pacientů s pokročilým NSCLC (stadia IIIB nebo IV) s mediánem věku 64 let. Převládali muži (63,1%), kuřáci či bývalí kuřáci (46,7%, resp. 37,7%), adenokarcinom (47,8%) a PS 0–1 (53,5%). 78,5% nemocných obdrželo předchozí onkologickou léčbu. Ze 78 pacientů testovaných na EGFR mutace bylo pouze 8 pozitivních. V našem souboru jsme retrospektivně vyhodnocovali klinická a laboratorní data u nemocných z let 2006–2013 léčených erlotinibem na našem pracovišti. Hladiny sodíku byly vyhodnocovány v těsném období před zahájením léčby erlotinibem (pro hyponatremii byla stanovena hodnota pod referenční mezí laboratoře FN Plzeň – tj. pod 136 mmol/l). Mutace EGFR z histologických/ cytologických preparátů byly hodnoceny standardní cestou akreditované laboratoře. Následně byly počítány PFS a OS a jejich vztah k natremii, EGFR mutacím a dalším klinickým ukazatelům.
Výsledky:
Hyponatremii jsme prokázali u 117 (21,5%) pacientů před započetím léčby erlotinibem, přičemž u 42 pacientů došlo během léčby k úpravě hladin sodíku a naopak u 48 pacientů byla hyponaremie pozorována po skončení cílené léčby. Prokázali jsme signifikantní zvýšení účinnosti léčby erlotinibem u pacientů s normálními hladinami natremie ku hyponatremickým nemocným (DCR 60,7 vs 39,3%, p < 0,001). Rovněž PFS byl signifikantně vyšší u pacientů s normální natremií (p < 0,001, 2,0 vs 1,6 měsíce). Stejná závislost se potvrdila i pro OS (p < 0,001, 10,9 vs 4,6 měsíce). Vícerozměrný Coxův model pak prokázal, že natremie (HR = 1,25, p = 0,041), EGFR status (HR = 0,43, p < 0,001) a PS (HR = 1,28, p = 0,007) byly nezávislé faktory pro PFS. EGFR status (HR = 0,58, p = 0,040), natremie (HR = 1,87, p < 0,001), PS (HR = 1,82, p < 0,001) a stadium onemocnění (HR = 1,49, p = 0,006) pak byly nezávislými faktory pro OS.
Závěr:
V naší studii natremie představovala významný prognostický i prediktivní faktor u pacientů s pokročilým NSCLC léčených erlotinibem. Bylo by proto vhodné další studií posoudit vývoj tohoto nepříznivého jevu při snaze o léčebnou korekci hyponatremie.
Datum přednesení příspěvku: 24. 4. 2014
