POLYFARMACIE, POLYPRAGMAZIE A VYBRANÉ LÉKOVÉ INTERAKCE U STARŠÍCH ONKOLOGICKY NEMOCNÝCH

Multimorbidita ve stáří vede v klinické praxi lékaře často k polyfarmakoterapii. Ta, ač často nezbytná, bývá ve stáří nejednou i riskantní, neboť starší lidé jsou celkově více vulnerabilní. Geriatričtí pacienti jsou osoby vyššího věku (formálně nad 65, prakticky nad 75 let). Involuční změny a postupující morbidita (obvykle polymorbidita) podstatně ovlivňují jejich funkční potenciál, adaptabilitu, regulační mechanizmy a toleranci stresu. Potřebují specializovanou koordinaci služeb, často aktivní dozor nad zdravotním a funkčním stavem. Jsou totiž v permanentním riziku náhlé ztráty soběstačnosti, výskytu pozdních nežádoucích účinků farmakoterapie, institucionální péče. Zužuje se terapeutické rozmezí, klesá compliance, stoupá interindividuální variabilita účinku a zvyšuje se riziko lékových interakcí. Základním požadavkem na farmakoterapii ve stáří je jednoduchost, účelnost a účinnost. Polypragmazie ve vyšším věku může být často riziková a neúčinná, mnohdy také škodlivá. Její nežádoucí účinky mohou zásadním způsobem alterovat klinický obraz chorob. Rozdíly mezi reakcí na tutéž dávku léku ve stáří mohou být v pásmu 4-40násobku průměru. Tato variační šíře účinku je ve stáří téměř pravidlem a nereflektují ji ani doporučení výrobců. Obecně doporučované dávky tak u mnoha starých pacientů mohou být příliš vysoké. Analogicky ke stárnutí populace v celé společnosti také lékařská věda prodělává fenomén označovaný jako „geriatrizace medicíny”, který znamená významnou převahu starších mezi všemi léčenými pacienty. Tento aspekt je zjevný ve všech medicínských oborech od primárních péčí až po různé velmi úzce specializované oblasti medicíny (onkologie, dialýza, ortopedické operace, kardiochirurgie atd.).