PODPORA INTERKULTURNÍ SOCIÁLNÍ INTERAKCE V OŠETŘOVATELSKÉM VZDĚLÁVÁNÍ A KLINICKÉ PRAXI – PODPORA KULTURNÍ KOMPETENTNOSTI SESTER

Východiska:

Interakce a komunikace je rozhodující v ošetřovatelské praxi i v profesní přípravě. Rozdíly v kulturních a osobních zkušenostech, identifikace individuální situace na základě kontextuálních faktorů a nejednoznačnost jazyka může ve vnímání stejných situací způsobit nesrovnalosti, vést k nedorozumění a postižení spolupráce. Problém interkulturní komunikace nabývá na významu s rozmanitostí populace pacientů i pečujících. E. Hall, guru interkulturní komunikace, uvedl revoluční představu: „Kultura je komunikace a komunikace je kultura“. Zmiňuje širokou škálu komunikačních módů, na rozdíl od jazyka jako běžného média pro komunikaci. Z nejvýznamnějších definuje využití času, prostor, dotek, tón řeči, oční kontakt, jež představují komunikaci v nejširším slova smyslu. Kultura určuje, co je důležité, a to, co člověk vysílá a prezentuje „navenek“. Kontext interakce je v interkulturním pojetí ovlivněn individuálním stavem, přijímanými normami dané skupiny, individuálním vnímáním.

Cíl:

Příspěvek charakterizuje faktory ovlivňující kulturní kompetenci sester. Zmiňuje překážky odlišení individualistických a kolektivistických kategorií v rámci konceptualizované kultury. Zdůrazňuje odlišení nízkokontextuální (low-context) a vysocekontextuální (high-context) kultury s dopadem na interakci.

Závěr:

Interkulturní a interindividuální diference ovlivňují interakci celkově, zejména její kontextuální charakteristiky. Nízkokontextuální interakce využívá komunikace explicitní, zahrnuje málo kódovaných informací. Vysokokontextuální kultura je typická komunikací implicitní, internalizovanou, závislou na kontextu situace. Individualistické kultury inklinují k nízkokontextuální komunikaci, kolektivistické kultury jsou typické vysokokontextuální komunikací. Např. v USA zaujímají pozici k nízkému kontextu komunikace, ale většina asijských kultur stojí blíže opačnému konci kontinua. Žádná kultura nestojí na pomyslných pólech či obou koncích kontinua nízkého či vysokého kontextu komunikace. Orientační hodnota individualizmu motivuje jedince mluvit svobodomyslně, využívat přímé slovní výrazy. Individualistické hodnoty jsou podporovány normou poctivosti a otevřenosti. Upřímnost a otevřenost je dosahována použitím přesného a jednoduchého jazykového chování. Členové kolektivistických kultur (Čína apod.) jsou omezováni ve využívání „drzého – smělého“ postoje a využívání explicitního verbálního stylu. Zdůrazňují význam skupinové harmonie a shody, jež jsou budovány pomocí nejasné verbální komunikace a chování. Svou úlohu sehrávají neverbální prvky, které osobě neznalé mohou znemožnit pochopení sdělovaného.