Plody týmové práce u 47leté ženy s karcinomem ovarií

   Karcinomy ovaria tvoří 15 % všech zhoubných novotvarů u žen. Ročně je v České republice diagnostikováno kolem 1000 nových onemocnění, incidence je 20/100 000 žen. Klinické příznaky jsou v časných stadiích onemocnění velmi chudé, pouze 25 % nádorů je diagnostikováno ve stadiu I a II.

   Paní Marie, 47letá žena, vdaná, matka 3 dětí, byla přijata do našeho zařízení ve IV. stadiu nemoci. Dle údajů v žádosti měla být ve stavu vigilního komatu, který byl následkem komplikace při podání chemoterapie – rozvoj anafylaktického šoku. Při přijetí do našeho hospice však byla při vědomí s výraznými projevy neklidu a agresivity. Bránila se veškeré péči, z jejích reakcí bylo možné číst velkou nedůvěru a strach. Verbální komunikace byla omezena zavedenou tracheotomií. K zajištění příjmu stravy měla perkutánní endoskopickou gastrostomii.

   Rodina (manžel, 2 synové a dcera) projevila zájem podílet se na péči hned zpočátku pobytu u nás a cca po 14 dnech hospitalizace se rozhodli pacientku doprovázet u lůžka nepřetržitě 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. V prvních měsících hospitalizace (říjen – leden) se celý pečující tým potýkal s problémem agresivity a negativizmu pacientky, a to i přes zavedenou terapii (neuroleptika – Tiapridal a Haloperidol, analgezie – zpo- čátku Morphin, později oxycontin a fentanyl, anxiolytika – Trittico a Prothiaden). V rámci těžkého organického psychosyndromu se u nemocné objevovaly delirantní stavy, v popředí však byly projevy agresivity v případech nutnosti podřídit se určitému režimu – zvláště provedení hygieny, ale také udržení pacientky v lůžku, alespoň v průběhu noci. Pro pacientku se stala velmi významnou aktivitou chůze. V lůžku trávila minimum času. Abychom tuto aktivitu pacientce mohli umožnit, bylo nutné zajistit doprovod – neobešli jsme se zde bez pomoci rodiny. Nebylo možné nechat ji bez dohledu. Pokud jsme jí v této aktivitě chtěli bránit (vždy z důvodu umožnění odpočinku rodiny, která ji doprovázela), projevil se negativizmus až agrese.

   Na setkání multidisciplinárního týmu jsme se domluvili, že pacientce zajistíme vlídnou péči a umožníme jí, pokud to bude možné, co největší volnost a možnost o sobě co nejvíce rozhodovat. Tímto úsilím se podařilo získávat postupně důvěru nemocné, kdy začala lépe spolupracovat, projevy negativizmu se zmírňovaly, začala více navazovat sociální kontakty. Tyto první plody se objevily zhruba po 4 měsících péče.

   Vyvrcholením této změny v chování nemocné byla návštěva společenské akce pořádané našimi dobrovolníky (oslava narozenin), kam se pacientka dostala v doprovodu svého syna a psycholožky. Paní Marie plakala dojetím, zpívala písničky, projevila své emoce. A bezpochyby zde došlo k výraznému zesílení důvěry k pečujícímu personálu ze strany pacientky.

   V následujících měsících (únor – květen) byla pacientka pozitivně laděná, spolupracovala s personálem, zpívala písně při procházení hospice, rozdávala úsměvy. Negativizmus se v této době neprojevoval. Nutno zmínit, že v rámci těžkého organického psychosyndromu byly projevy pacientky na úrovni cca 3letého dítěte.

   V tuto dobu se též s rodinou podívala v rámci jednodenní propustky domů. Tato možnost být doma byla však pro pacientku i rodinu vyčerpávající, pacientka se již adaptovala na svůj „nový domov“, kde se cítila bezpečně, adaptovat se na jiné prostředí by pro ni bylo velkou zátěží.

   Na straně týmu se v této době „zlepšení stavu“ objevují pochybnosti o podílu základní diagnózy na zdravotním stavu. Z tohoto důvodu proběhlo vyšetření nemocné na specializovaném pracovišti s CT vyšetřením, které i přes malou výtěžnost ukázalo progresi nemoci v malé pánvi. Postupně se i klinicky začaly objevovat potíže – bolesti v podbřišku, nevolnost s občasným zvracením, krvácení z oblasti genitálu, pozvolná kachektizace, obstipace.

   V období cca květen – červen bylo slábnutí zjevné, patrnější byla též kachektizace, rozvíjely se potíže s pasáží GIT – ileózní stav, dále vznikla trombóza LDK při útlaku v malé pánvi, postupně narůstající otok dolní poloviny těla, uzavírání se v lůžku. Pro tyto potíže jsme postupně volili přechod na analgosedaci, při které byla pacientka klidná, bez větších potíží. V doprovodu rodiny zemřela po 10 měsících péče u nás.

   Troufám si říct, že se díky péči celého týmu podařilo vidět tuto 47letou ženu jako celistvou bytost, vidět všechny její potřeby, ať už je projevovala duše nebo tělo. Vyplývá z toho, že i když je člověk v poslední fázi svého života, je třeba jej brát celostně, se všemi jeho potřebami a s důstojností, která mu byla od počátku dána. Takový přístup dle našich zkušeností přináší plody.