Konference: 2005 XXIX. Brněnské onkologické dny a XIX. Konference pro sestry a laboranty
Kategorie: Nádory hlavy a krku
Téma: Pokroky v radioterapii nádorů
Číslo abstraktu: 175
Autoři: Prof. MUDr. David Feltl, Ph.D., MBA; MUDr. Eva Závadová, CSc.; MUDr. Miloslav Pála, Ph.D. MBA,; P. Hozák
Úvod
Prediktivní faktory jsou velmi slibným nástrojem individualizace onkologické léčby. Existence dostatečně specifického prediktoru postradiační morbidity by mohla vést ke zvýšení efektu radioterapie eskalací dávky vybraným podskupinám pacientů při současné minimalizaci závažných vedlejších účinků terapie.
Je známo, že TGF-β1 hraje klíčovou regulační roli v rozvoji pozdní postradiační morbidity. Pacienti s chorobami provázenými tvorbou fibrózních změn (chronická hepatitida, IgA nefropatie aj.) mají typicky elevaci plazmatické hladiny TGF-β1. Zajímalo nás proto, zda by výše plazmatické hladiny TGF-β1 nemohla mít souvislost s různým stupněm postradiační morbidity u kurativně ozařovaných pacientů.
Pro testování hypotézy jsme zvolili pokročilé epidermoidní karcinomy hlavy a krku, kde je radioterapie nosnou léčbou, ať už v samostatné aplikaci nebo v kombinaci s konkomitantní chemoterapií.
Pacienti a metody
V letech 2001-2002 jsme do studie zařadili celkem 29 pacientů s pokročilými nádory ORL oblasti. Většina pacientů měla tumor v oblasti orofaryngu či laryngu (viz Obr.1), podíl jednotlivých stádií je na Obr.2. Medián věku byl 55 let (rozmezí 42-72).
Pacienti byli léčeni radioterapií s kurativním záměrem na lineárním urychlovači 5 MeV, užívali jsme normofrakcionace, PTV1 50 Gy / 25 frakcích, PTV2 70 Gy/ 35 frakcích. Pacientům s normálními renálními funkcemi byla navíc aplikována cisplatina v dávce 40 mg/m2 1x týdně.
Plazmatická hladina TGF-β1 byla stanovována metodou ELISA před zahájením léčby, v polovině léčebného cyklu a poslední den radioterapie. Léčebnou odpověď jsme hodnotili za měsíc po skončení léčby pomocí ORL vyšetření a CT hlavy a krku. Pozdní morbidita byla hodnocena po 12 měsících od skončení léčby, užívali jsme skóre RTOG.
Vztahy mezi proměnnými byly analyzovány Spearmanovým neparametrickým testem, rozdíly mezi proměnnými byly kalkulovány U-testem Manna a Whitneyho. Statistické porovnání intraindividuálních a interindividuálních variací plazmatické hladiny TGF-β1 se provádělo pomocí jednofaktorové analýzy rozptylu ANOVA.
Obr. 1 Anatomické lokality nádorů (n=29)
Obr. 2 Četnost výskytu jednotlivých stádií (n=29)
Výsledky
Z celkového počtu 29 pacientů bylo 16 léčeno konkomitantní radiochemoterapií a 13 samostatnou radioterapií. Všichni pacienti dokončili léčbu podle plánu. Zaznamenali jsme 18 kompletních remisí, 8 parciálních remisí a tři primární progrese. Akutní toxicita byla akceptovatelná, maximálně stupně 3.
Pacienti léčení samostatnou radioterapií měli iniciálně signifikantně vyšší hladinu TGF-β1 než pacienti léčení radiochemoterapií (medián 15,8 ng/ml versus 6,1 ng/ml, p=0,044). Pacienti léčení radiochemoterapií vykazovali statisticky velmi významný pokles iniciální hladiny TGF-β1 ke konci léčebného cyklu (medián iniciálně 6,1 ng/ml, v polovině léčby 11,42 ng/ml, na konci 3,79 ng/ml, p=0,008). Naproti tomu pacienti léčení samostatnou radioterapií měli hladinu TGF-β1 stabilní po celou dobu terapie (medián iniciálně 15,8 ng/ml, v polovině léčby 8,23 ng/ml, na konci 7,87 ng/ml, p=0,39). Stupeň léčebné odpovědi neměl žádnou souvislost s variacemi plazmatické hladiny TGF-β1 (kompletní remise ano versus ne, medián 5,8 versus 4,6 ng/ml, p=0,25).
Pozdní morbidita 2. nebo 3. stupně byla zaznamenána u 16 pacientů. Výše poléčebné plazmatické hladiny TGF-β1 signifikantně predikovala vznik pozdní morbidity 2. nebo 3. stupně (morbidita ano versus ne, medián 16,4 versus 6,9, p=0,05, viz Obr.3).
Prediktivní faktory jsou velmi slibným nástrojem individualizace onkologické léčby. Existence dostatečně specifického prediktoru postradiační morbidity by mohla vést ke zvýšení efektu radioterapie eskalací dávky vybraným podskupinám pacientů při současné minimalizaci závažných vedlejších účinků terapie.
Je známo, že TGF-β1 hraje klíčovou regulační roli v rozvoji pozdní postradiační morbidity. Pacienti s chorobami provázenými tvorbou fibrózních změn (chronická hepatitida, IgA nefropatie aj.) mají typicky elevaci plazmatické hladiny TGF-β1. Zajímalo nás proto, zda by výše plazmatické hladiny TGF-β1 nemohla mít souvislost s různým stupněm postradiační morbidity u kurativně ozařovaných pacientů.
Pro testování hypotézy jsme zvolili pokročilé epidermoidní karcinomy hlavy a krku, kde je radioterapie nosnou léčbou, ať už v samostatné aplikaci nebo v kombinaci s konkomitantní chemoterapií.
Pacienti a metody
V letech 2001-2002 jsme do studie zařadili celkem 29 pacientů s pokročilými nádory ORL oblasti. Většina pacientů měla tumor v oblasti orofaryngu či laryngu (viz Obr.1), podíl jednotlivých stádií je na Obr.2. Medián věku byl 55 let (rozmezí 42-72).
Pacienti byli léčeni radioterapií s kurativním záměrem na lineárním urychlovači 5 MeV, užívali jsme normofrakcionace, PTV1 50 Gy / 25 frakcích, PTV2 70 Gy/ 35 frakcích. Pacientům s normálními renálními funkcemi byla navíc aplikována cisplatina v dávce 40 mg/m2 1x týdně.
Plazmatická hladina TGF-β1 byla stanovována metodou ELISA před zahájením léčby, v polovině léčebného cyklu a poslední den radioterapie. Léčebnou odpověď jsme hodnotili za měsíc po skončení léčby pomocí ORL vyšetření a CT hlavy a krku. Pozdní morbidita byla hodnocena po 12 měsících od skončení léčby, užívali jsme skóre RTOG.
Vztahy mezi proměnnými byly analyzovány Spearmanovým neparametrickým testem, rozdíly mezi proměnnými byly kalkulovány U-testem Manna a Whitneyho. Statistické porovnání intraindividuálních a interindividuálních variací plazmatické hladiny TGF-β1 se provádělo pomocí jednofaktorové analýzy rozptylu ANOVA.
Obr. 1 Anatomické lokality nádorů (n=29)
Obr. 2 Četnost výskytu jednotlivých stádií (n=29)
Výsledky
Z celkového počtu 29 pacientů bylo 16 léčeno konkomitantní radiochemoterapií a 13 samostatnou radioterapií. Všichni pacienti dokončili léčbu podle plánu. Zaznamenali jsme 18 kompletních remisí, 8 parciálních remisí a tři primární progrese. Akutní toxicita byla akceptovatelná, maximálně stupně 3.
Pacienti léčení samostatnou radioterapií měli iniciálně signifikantně vyšší hladinu TGF-β1 než pacienti léčení radiochemoterapií (medián 15,8 ng/ml versus 6,1 ng/ml, p=0,044). Pacienti léčení radiochemoterapií vykazovali statisticky velmi významný pokles iniciální hladiny TGF-β1 ke konci léčebného cyklu (medián iniciálně 6,1 ng/ml, v polovině léčby 11,42 ng/ml, na konci 3,79 ng/ml, p=0,008). Naproti tomu pacienti léčení samostatnou radioterapií měli hladinu TGF-β1 stabilní po celou dobu terapie (medián iniciálně 15,8 ng/ml, v polovině léčby 8,23 ng/ml, na konci 7,87 ng/ml, p=0,39). Stupeň léčebné odpovědi neměl žádnou souvislost s variacemi plazmatické hladiny TGF-β1 (kompletní remise ano versus ne, medián 5,8 versus 4,6 ng/ml, p=0,25).
Pozdní morbidita 2. nebo 3. stupně byla zaznamenána u 16 pacientů. Výše poléčebné plazmatické hladiny TGF-β1 signifikantně predikovala vznik pozdní morbidity 2. nebo 3. stupně (morbidita ano versus ne, medián 16,4 versus 6,9, p=0,05, viz Obr.3).
Datum přednesení příspěvku: 26. 5. 2005
