Péče o příbuzné a pozůstalé v onkologické praxi – etický a terapeutický rozměr

S rostoucím zájmem o komplexní přístup v léčbě a péči o pacienty s onkologickým onemocněním se do popředí dostává holistické chápání člověka. Zjednodušeně řečeno - člověk má čtyři bytostné dimenze,které jsou vzájemně velmi úzce propojeny a oddělit se od sebe dají pouze teoreticky, ale vždy budou prakticky neoddělitelné. Jsou to dimenze: fyzická, psychická, spirituální a sociální.

Sociální dimenze člověka je prostředí blízkých lidí, ze kterého jej nemoc vyjímá – izoluje. Studie z posledních let prokázaly, že emoční a sociální podpora signifikantně zvyšuje šanci na delší přežívání pacientů s nádorovým onemocněním. Není tedy pouze příjemné společenské klišé, že je dobré, aby byla umožňována a podporována co nejčastější návštěva příbuzných a přátel u pacienta, ale tento aktivní a pozitivní přístup má i svůj konkrétní hmatatelný korelát. To je pozitivní přínos přátel a příbuzných pro kvalitnější život pacienta.

Péče o příbuzné je druhou stranou mince komplexní péče o pacienta. Rozděluje se na dvě hlavní části: 1) péče o příbuzné v průběhu léčby a péče o pacienta; 2) péče o příbuzné po úmrtí pacienta. V záměru bereavementu (péče o pozůstalé) vycházíme z anglického modelu péče, který je ale samozřejmě nutno přizpůsobit českým poměrům.

V první fázi je nejdůležitější navázat vřelý a důvěrný vztah s příbuznými, kteří pravidelně docházejí za pacientem. Pokud to pacient dovolí, kontinuálně je seznamovat s vývojem zdravotního stavu, možnými riziky a projevy jak nemoci, tak i se symptomy, které provázejí umírání. Již v průběhu těchto návštěv nabídnout příbuzným možnost konzultací jejich problémů s ošetřujícím lékařem a zejména s psychologem a duchovním, kteří působí v daném zařízení. Cílem péče v této fázi je, aby příbuzní nebyli vyděšení, zmateni z krizové situace, aby věděli, na koho se mohou obrátit, a aby se preventivně podchytili ti, kteří by mohli mít budoucnu problémy vyrovnat se s úmrtím rodinného příslušníka. Smyslem je i podpora a předcházení emočnímu a fyzickému vyčerpání rodiny.

Ve druhé fázi se postupuje v několika etapách - od okamžiku úmrtí pacienta až zhruba do horizontu jednoho roku. Základem je citlivý, nevtíravý, ale empatický přístup. První intervence je ihned při předávání věcí zemřelého a loučení se s odcházející rodinou – leták s kontakty na osoby paliativního týmu. Následují kontakty po měsíci (zádušní setkání) a po půl roce (větší setkání pozůstalých spíše neformálního charakteru). Pokud je rodina vstřícná, je vhodné kontakty udržovat ze strany zdravotního zařízení až jeden rok. Cílem péče ve druhé fázi je konkrétní nabídka psychologicko-náboženské pomoci při zpracovávání krize z úmrtí. Konkrétní řešení patologického zármutku, případně zasazení smrti do smyslu běhu života a pomoci tak se s ní osobně vyrovnat.