Konference: 2010 XXXIV. Brněnské onkologické dny a XXIV. Konference pro sestry a laboranty
Kategorie: Podpůrná onkologická léčba, výživa nemocných a ošetřovatelská péče
Téma: Paliativní medicína
Číslo abstraktu: 143
Autoři: MUDr. Radka Šafářová
Otázka kardiopulmocerebrální resuscitace (KPCR)
je v našich podmínkách aktuální zcela výjimečně.
Pracujeme v domácích podmínkách s klientem, který ví, že jeho onemocnění je nezvratné, tlak na zahajování KPCR ze strany pečujících jsme prakticky nezaznamenali.
Informace o nezahajování KPCR je na našem pracovišti nově zahrnuta v souhlasu s péčí, který při vstupu do péče pacient podepisuje. Akceptace této klauzule pacientem a pečujícími je dle dosavadních zkušeností závislá na tom, jak je pacient (pečující) sám se svou nemocí smířen.
O obsahu a dosahu této informace hovoříme jak s pacientem, tak s pečujícími.
Vždy ponecháváme prostor pro vlastní rozhodnutí - v případě nečekaného zhoršení stavu pečující může kdykoli záchrannou službu zavolat. Je informován, že sami nejsme schopni neodkladnou péči poskytnout (pokud bychom nebyli v rodině právě přítomni).
V případě akutních změn stavu vyžadujících zahájení KPCR instruujeme k volání záchranné služby. Vyžadujeme vyjádření onkologa o ukončené onkologické léčbě.
Stejně tak pacient při vstupu do péče podepisuje, že mu nebudou prováděny život prodlužující výkony, pouze výkony vedoucí ke zmírnění symptomů onemocnění.
Možnost provádění invazivních život prodlužujících výkonů v našich podmínkách prakticky není reálná.
Setkáváme se s problematikou parenterální výživy.
Zásadou v našich zvyklostech je konsenzus pacienta a pečujících s ukončením léčby. Spíše než razantní ukončení např. parenterální výživy upřednostňujeme postupnou limitaci léčby.
Jsme si vědomi určitého právního vakua v otázkách nezahajování KPCR a ukončení život prodlužujících úkonů.
V našich podmínkách se ve skutečnosti prakticky nesetkáváme s tím, aby pečující vyžadovali KPCR. Setkáváme se s přáním pokračovat v nutriční podpoře. Převážně pokračujeme v zavedené léčbě z předchozího pracoviště, dle stavu nemocného ji postupně limitujeme (často primárně z důvodu otoků při neadekvátní zátěži tekutinami) z důvodů, které jsou pro pečující i nemocného patrné.
Z naší zkušenosti vyplývá, že pokud o průběhu nemoci a intervencích s klienty hovoříme, pečující jsou navíc v denní péči svědky toho, jak se onemocnění vyvíjí, utvoří si sami v průběhu času adekvátní náhled.
Otázka je, do jaké míry to, co nazýváme život prodlužující postup, skutečně jsou postupy, které život prodlužují.
Pracujeme v domácích podmínkách s klientem, který ví, že jeho onemocnění je nezvratné, tlak na zahajování KPCR ze strany pečujících jsme prakticky nezaznamenali.
Informace o nezahajování KPCR je na našem pracovišti nově zahrnuta v souhlasu s péčí, který při vstupu do péče pacient podepisuje. Akceptace této klauzule pacientem a pečujícími je dle dosavadních zkušeností závislá na tom, jak je pacient (pečující) sám se svou nemocí smířen.
O obsahu a dosahu této informace hovoříme jak s pacientem, tak s pečujícími.
Vždy ponecháváme prostor pro vlastní rozhodnutí - v případě nečekaného zhoršení stavu pečující může kdykoli záchrannou službu zavolat. Je informován, že sami nejsme schopni neodkladnou péči poskytnout (pokud bychom nebyli v rodině právě přítomni).
V případě akutních změn stavu vyžadujících zahájení KPCR instruujeme k volání záchranné služby. Vyžadujeme vyjádření onkologa o ukončené onkologické léčbě.
Stejně tak pacient při vstupu do péče podepisuje, že mu nebudou prováděny život prodlužující výkony, pouze výkony vedoucí ke zmírnění symptomů onemocnění.
Možnost provádění invazivních život prodlužujících výkonů v našich podmínkách prakticky není reálná.
Setkáváme se s problematikou parenterální výživy.
Zásadou v našich zvyklostech je konsenzus pacienta a pečujících s ukončením léčby. Spíše než razantní ukončení např. parenterální výživy upřednostňujeme postupnou limitaci léčby.
Jsme si vědomi určitého právního vakua v otázkách nezahajování KPCR a ukončení život prodlužujících úkonů.
V našich podmínkách se ve skutečnosti prakticky nesetkáváme s tím, aby pečující vyžadovali KPCR. Setkáváme se s přáním pokračovat v nutriční podpoře. Převážně pokračujeme v zavedené léčbě z předchozího pracoviště, dle stavu nemocného ji postupně limitujeme (často primárně z důvodu otoků při neadekvátní zátěži tekutinami) z důvodů, které jsou pro pečující i nemocného patrné.
Z naší zkušenosti vyplývá, že pokud o průběhu nemoci a intervencích s klienty hovoříme, pečující jsou navíc v denní péči svědky toho, jak se onemocnění vyvíjí, utvoří si sami v průběhu času adekvátní náhled.
Otázka je, do jaké míry to, co nazýváme život prodlužující postup, skutečně jsou postupy, které život prodlužují.
Datum přednesení příspěvku: 24. 4. 2010
