Paliativní péče u pokročilého chronického srdečního selhání

Moderní medicína posledních desetiletí přináší stále více poznatků k léčbě většiny známých onemocnění. Nicméně stále větší zastoupení chorob s multifaktoriální patogenezí nás často nutí připustit, že kauzální léčba má své hranice, a že za těmito hranicemi by nemělo být jen prázdno. Paliativní medicína se snaží najít recept na tuto nejistotu. Není svou myšlenkou nová, nicméně pro „vítěznou“ medicínu se může cizí zdát.

Schopnost připustit si svoji terapeutickou bezradnost nejen sám před sebou, ale i vůči pacientům, jistě není a ani nemůže být vlastní všem zdravotníkům. V onkologii či geriatrické medicíně nás sama choroba mnohdy donutí k zamyšlení nad smysluplností nefunkčního terapeutického postupu, k pokoře vůči pacientovi i nemoci samé. Stejně jako odborná i laická veřejnost chápe, že zhoubný nádor nebo rychle progredující Alzheimerova demence postupně vyřadí nemocného z běžného života a také tento život dovedou v různých časových intervalech k závěru. A přesto i v těchto oborech často zapomínáme na racionálnost, individualitu nemocného a jeho postoj k léčbě, ale i životu samotnému, opomíjíme emoce a význam sociálních vazeb.

Medicína založená na důkazech (evidence based medicine - EBM) snad nejvýrazněji a pozitivně ovlivnila kardiologii, stejně jako neurologii či infekční lékařství, které svoji tvář v oblasti paliativní medicíny teprve začínají hledat. Přitom řada kardiovaskulárních onemocnění má prognózu dožití i kvalitu života od stanovení diagnózy podstatně horší, než mnohá onkologická onemocnění. V roce 2003 proběhla v U.S.A.
celonárodní konference odborníků z oblasti kardiologie, geriatrie a paliativní medicíny, z jejíhož jednání vzniklo doporučení pro paliativní a podpůrnou léčbu u pokročilého chronického srdečního selhání (CHSS),stadia D (odpovídá klasifikaci NYHA IV) dle Americké kardiologické společnosti, které zahrnuje potřeby nemocných s CHSS, jejich rodin a vyjádření nutnosti zabývat se těmito potřebami v multidisciplinárním týmu. Největší důraz je zde kladen na respektování individuality klienta ve všech fázích onemocnění a na tvorbu společných rozhodovacích postupů klienta, jeho blízkých a multidisciplinárního týmu. Tento názor se může zdát být frází, ale ve skutečnosti jeho převedení do praxe představuje nesmírně náročné změny v myšlení zdravotníků i systémovém přístupu společnosti vůbec.

Zajímavou se také jeví výrazná podobnost a aplikovatelnost postupů paliativní péče u onemocnění onkologických a neonkologických. Nicméně v organizační rovině se pohled na charakter péče v jednotlivých fázích vývoje například chronického srdečního selhání či dalších pokročilých neonkologických onemocnění může výrazně lišit.

Tento ještě více ze zahraničních zkušeností známý fakt se stal inspirací pro v loňském roce zahájenou spolupráci I. interní kardioangiologické kliniky Fakultní nemocnice U Sv. Anny v Brně a Domu léčby bolesti s hospicem Sv. Josefa v Rajhradě. Jejím cílem je hledání možností společného pohledu na problémy nemocných s pokročilými kardiovaskulárními chorobami. Jejím výsledkem by se v průběhu několika let mohl stát mezioborový konsenzus, ve všeobecné rovině uplatnitelný i u ostatních neonkologických onemocnění v paliativní péči.