NOVINKY A PERSPEKTIVY V LÉČBĚ SARKOMŮ

V léčbě sarkomů kostí a měkkých tkání došlo k zásadnímu zlepšení prognózy před dvěma až třemi dekádami. Od této doby jsou léčebné možnosti a vý­sledky léčby víceméně ustálené na úrovni vyléčitelnosti 60-70 % u lokalizovaných nádorů, multidisciplinární péče je standardem. Podobně jako v hematoonkologii byly a jsou milníkem péče inhibitory tyrozinkináz, jsou i u sarkomů postupně objevovány patofyziologické procesy řízené definovanými receptory nebo kaskádami na buněčné úrovni. Terapeutické úspěchy jsou zde ovšem zatím omezené a přímo úměrně souvisejí jednak s nízkou četností pacientů, kteří by byli v prospektivních studiích hodnoceni, a za druhé s komplikovanými a zatím omezeně poznanými procesy na úrovni nádorové tkáně a mikroprostředí, ve kterém karcinogeneze („sarkomageneze") a růst nádoru probíhají. Jedním z mála nových léků, které přinesly zvýšení přežití u osteo­sarkomu, je mifamurtid, jehož léčebným principem je imunomodulační působení na úrovni plicních mikrometastáz. Schválení mifamurtidu Evropskou lé­kovou agenturou se týká použití u pacientů s lokalizovaným osteosarkomem. Na podobném principu imunomodulace by měl účinkovat i PEG interferon <x-2.b, který je předmětem hodnocení léčby osteosarkomů v protokolu Euramos. Agresivní fibromatózy jsou nádory s nízkým metastatickým potenciá­lem, o to svízelnější jsou lokální recidivy po chirurgických zákrocích a nutnosti ztrátových, mutilujících operací. V posledních letech je standardem podání nízkodávkované chemoterapie vinblastin a metotrexát s velmi dobrým efektem, dříve používaný tamoxifen a nesteroidní antiflogistika nedosahují účin­nosti jako výše zmíněná kombinace. Denosumab je dnes lékem volby u recidivujícího inoperabilního obrovskobuněčného kostního nádoru. Inhibitor ALK a c-MET kináz crizotinib by mohl být účinný u inflamatorních myofibroblastických nádorů. Problematické zůstávají rekurentní a metastatické sarkomy. Jak u Ewingova sarkomu a osteosarkomu, tak i u rabdomyosarkomů a jiných sarkomů měkkých tkání vysokého stupně malignity jsou nyní v popředí klinická zkoušení s cílenými léčivy. Jejich mechanizmy působení lze rozdělit do skupin: modifikace angiogeneze, ovlivnění dysregulace apoptózy a inhibitory proteinkináz, mnohdy se širším spektrem cílových struktur než dosud používané např. v solidní onkologii u dospělých. Relativně účinná - v paliativním slova smyslu - je u dětských pacientů kombinovaná antiangiogenní metronomická terapie, velmi dobře tolerovaná a ambulantně podávaná, umožňující vysokou kvalitu života.