Konference: 2011 XXXV. Brněnské onkologické dny a XXV. Konference pro sestry a laboranty
Kategorie: Zhoubné gynekologické nádory
Téma: Gynekologická onkologie
Číslo abstraktu: 023
Autoři: MUDr. Josef Chovanec, Ph.D.; MUDr. Petr Novák; MUDr. Eva Holanová; MUDr. Helena Kolářová
Pokud se podíváme na údaje o incidenci a
mortalitě tohoto karcinomu, je velmi jednoduché pochopit, proč je
karcinom ovaria považován za obávanou nemoc. Jak v České republice,
tak celosvětově, ovariální karcinom reprezentuje pouze 5% všech
karcinomů u žen, ale je 4. nejčastější příčinou úmrtí žen na
zhoubný nádor. Navíc mezi gynekologickými malignitami zaujímá
mortalita tohoto karcinomu první místo. Screening této nemoci není
a ještě dlouho nebude dostupný. Většina případů nemoci je
diagnostikována v pokročilých stadiích. Pouze u jedné třetiny žen
je tento nádor diagnostikován ve stádiu I a II. I když většina
těchto pacientek po absolvování adekvátního chirurgického výkonu a
následné adjuvantní chemoterapii vykáže kompletní klinickou odpověď
na léčbu, stejně zhruba v 85% dojde ke vzniku recidivy nemoci,
která se dříve nebo později stane rezistentní vůči jakékoliv další
léčbě.
I přes tato fakta bylo v posledních desetiletích dosaženo významných úspěchů v léčbě této nemoci. Ty se odráží ve výrazném prodloužení časového mediánu celkového přežití u žen s pokročilým karcinomem vaječníku. V uplynulých 25 letech se medián celkového přežití prodloužil ze 17 na více než 65 měsíců.
V současné době můžeme pozorovat výrazný pokrok v pochopení buněčných a molekulárních dějů jež tvoří základ tumorogeneze ovariálního karcinomu. A právě tyto znalosti umožnily zahájení nové éry terapie – cílené biologické léčby. Rovněž DNA čip (DNA microarray) je jedna z nejrychleji se vyvíjejících nových technologií umožňující molekulárně-biologické analýzy v oblasti genetického výzkumu (analýza exprese genů). Díky této metodě je možné dále rozdělit jednotlivé histologické typy nádorů na základě genetické a molekulární klasifikace. Tyto analýzy mohou v budoucnosti úspěšně predikovat pravděpodobnost vzniku recidivy a celkového přežití.
Screening karcinomu ovaria
Ideální screeningový test pro karcinom ovaria by měl detekovat již prekancerozní změny (např. jako u karcinomu děložního hrdla). Screeningový test, aby dosáhl vysoké prediktivní hodnoty, musí mít vysokou senzitivitu (> 75%) a specificitu (> 99,6%). K využití pro screening se nabízí např. tumor marker CA 125, který však dosti často bývá zvýšený i u jiných nemocí či stavů (myomy, endometrióza, benigní ovariální cysty, divertikulóza, apendicitida, gravidita apod.) Na druhé straně ne vždy se prokáže jeho elevace u karcinomu ovaria. Ultrazvukové vyšetření malé pánve, kterým je možno posoudit podezřelé nálezy na vaječnících, rovněž není vhodné pro screeningový test.
V posledním desetiletí se intenzivně zkoumají v rámci proteomiky různé sérové proteiny. To vedlo v roce 2008 k publikaci prvních výsledků – the OvaSure Yale Ovaria Cancer Test. Studie kombinovala šest biomarkerů: leptin, prolaktin, osteopontin, insulinu podobný růstový faktor II, faktor inhibující makrofágy a CA 125. Bylo dosaženo 95,3% senzitivity a 99,4% specificity. Výsledky tohoto testu si však ještě vyžadují další zkoumání. V současnosti jsou zkoumány i další sérové markery a jejich kombinace – monoklonální protilátka OVX1, prostatin, inhibin, kallikrein, claudin 3, VEGF, mesothelin, HE4, fosfolipid LPA a MUC1. Kombinace více markerů sice zvyšuje senzitivitu, ale na druhou stranu snižuje specificitu screeningového testu.
Resume odborných společností proto zůstává stejné – v současnosti neexistuje metoda pro screening karcinomu ovaria, která by měla dostatečnou senzitivitu, specificitu a pozitivní prediktivní hodnotu. Význam preventivních opatření se v poslední době uznává pouze selektivně u skupiny žen s vysokým rizikem onemocnění což jsou nositelky genetické mutace.
Chirurgická léčba
Role chirurgie v léčbě karcinomu ovaria je společně s chemoterapií stěžejní. Téměř v 90% je léčba karcinomu ovaria zahájena operací, kterou následuje chemoterapie. Cílem chirurgického vstupu je:
Hlavním cílem primárního chirurgického vstupu je dosažení minimálního makroskopického residua nemoci. Na základě mnoha studií, bylo prokázáno, že velikost ponechaného rezidua po operaci je velmi silným prognostickým faktorem, jenž výrazně ovlivňuje jak dobu přežití bez progrese (PFS), tak celkové přežití (OS). Du Bois et al. (2009) na vzorku 3126 odoperovaných žen jasně prokázali vliv pooperačního rezidua na medián přežití. U žen bez makroskopického rezidua byl medián přežití 99,1 měsíců, u skupiny s ponechaných reziduem v rozsahu 0,1-1 cm se medián přežití pohyboval kolem 36,2 měsíců a u žen s pooperačním reziduem větším než 1 cm dosáhl medián přežití pouze 29,6 měsíců. Dosažení optimálního cytoreduktivního operačního výkonu však není vždy možné.
Mezi pacientkami s karcinomem ovaria existuje skupina mladých žen se snahou o zachování fertility. Je-li během operace potvrzeno stádium IA event. IC, grading 1-2, provádíme konzervativní výkon, který zahrnuje: adekvátní chirurgický staging, jednostrannou adnexetomii, infrakolickou omentektomii, appendektomii a lymfadenektomii. Problematika resekce zbývajícího makroskopicky nesuspektního ovaria je kontroverzní. Názory na jeho excisi a peroperační vyšetření se rozcházejí, v současnosti se tento postup vzhledem k ohrožení fertility nedoporučuje. Po porodu má následovat radikalizující operace. U pacientek ve stádiu IB provádíme oboustrannou adnexektomii s ponecháním dělohy. Pacientky jsou potom zařazeny do programu IVF (donorské vejce). Podmínkou provedení těchto konzervativních operačních výkonů je kvalitní peroperační biopsie, vylučující pokročilejší onemocnění.
Laparoskopie není standardní metodou v léčbě karcinomu ovaria. Za určitých možností ji lze akceptovat v diagnostice. V případě vysoké pravděpodobnosti inoperability tumoru ji lze použít k histologické verifikaci procesu a potvrzení inoperability. Indikací pro terapeutický laparoskopický výkon u karcinomu ovaria je situace, kdy u ‘časného’ stádia nebyla provedena lymfadenektomie.
Cílená – biologická – léčba
Jednou z hlavních charakteristik maligní buňky je její schopnost autonomní proliferace, která se vymkla kontrole. Současný výzkum se posunul na molekulární a intramolekulární úroveň a jeho cílem je identifikovat nitrobuněčné procesy, které způsobují maligní vývoj dříve normálních buněk. Přesné popsání procesů umožní najít cílové struktury a ty pak terapeuticky ovlivnit. Cílem této léčby je zastavit růst nádorových buněk přirozenější cestou, působit pouze v místě postižení a ušetřit zdravé tkáně. V současné době je cílená biologická léčba součástí standardní léčby u těchto solidních nádorů – karcinom tlustého střeva a konečníku, plic, ledvin a prsu.
V oblasti problematiky karcinomu ovaria bylo dosaženo největšího pokroku v možném ovlivnění angiogeneze, která je považována za rozhodující prorůstový faktor tumorózní léze. Nejlépe prostudovaným lékem s antiangiogenními účinky je bevacizumab, rekombinantní humanizovaná monoklonální protilátka proti růstovému faktoru cévního endotelu (VEGF). U karcinomu vaječníků je prokázána jeho vysoká vaskularizace a současně i výrazná exprese VEGF. Studie z roku 1997 (Yamamoto) prokázala statisticky významnou korelaci mezi celkovým přežitím pacientek s karcinomem ovaria a expresí VEGF. Ženy s nízkou či nulovou expresí VEGF přežívaly významně déle. Tyto výsledky vedly k myšlence zakomponování bevacizumabu i do léčby karcinomu ovaria. V roce 2010 (Burger et al.) byly zveřejněny výsledky III. fáze klinické studie GOG-0218, která hodnotila časově různou délku léčby bevacizumabem. Do studie byly zařazeny ženy ve stadiu FIGO III – IV, bez předchozí chemoterapie. Pacientky byly randomizovány do tří skupin. První skupina obdržela standardní léčbu karboplatinou (AUC 6) a paklitaxelem (175mg/m2). Druhá skupina byla navíc léčena bevacizumabem v dávce 15 mg/m2, od druhé do šesté série chemoterapie vždy po 3 týdnech. Pacientky třetí skupiny byly léčeny bevacizumabem opět v dávce 15 mg/m2 od druhé série chemoterapie po dobu 15 měsíců, opět v třítýdenních intervalech. U pacientek, které užívaly bevacizumab i po ukončení chemoterapie (třetí skupina) bylo statisticky významně (p < 0,0001) prodlouženo přežití bez progrese (PFS): 14,1 proti 10,3 měsícům. Další studie zabývající se užitím bevacizumabu v léčbě karcinomu ovarií, jejíž výsledky byly publikovány, je III fáze klinické studie ICON7. Do studie bylo zařazeno 1528 pacientek ve stadiu FIGO I – IV, bez předchozí chemoterapie. Pacientky byly randomizovány do dvou skupin. První skupina obdržela standardní léčbu karboplatinou (AUC 6) a paklitaxelem (175mg/m2). Druhá skupina byla navíc léčena bevacizumabem v dávce 7,5 mg/m2 od druhé série chemoterapie vždy po 3 týdnech po dobu 12 měsíců. Primárním cílem bylo hodnocení délky PFS. Výsledková data studie ICON7 byla prezentována na kongresu ESMO v Miláně v roce 2010. Biologická léčba bevacizumabem prodloužila časový medián PFS o 28% (z 18 na 24 měsíců). Publikované výsledky těchto dvou studií mohou ovlivnit rozhodování o schématech dalších klinických studií Kombinace zlatého standardu chemoterapie karboplatina (AUC 6) a paklitaxel (175mg/m2) s biologickou léčbou (bevacizumab) a následnou cílenou léčbou v monoterapii by mohla být považována za standardní léčebnou možnost pro pokročilý karcinom vaječníků.
Alternativou bevacizumabu je nově zkoušený aflibercept (AVE0005), což je protein vznikající syntézou části lidského IgG a extracelulárním ligandem pro VEGFR-1 a VEGFR-2. Aflibercept vykazuje mnohem vyšší afinitu a schopnost vazby na VEGF než bevacizumab. Mezi látky s antiangiogenezním účinkem u karcinomu ovaria patří i AMG 386 – vzniká fúzí zkráceného IgG1 s kopiemi syntetického anti-angiopoietinu – takto vzniklý protein je biologicky aktivní a inhibuje angiogenezu interakcí mezi angiopoietinem-1 a 2 (endoteliální buněčné růstové faktory) a Tie2 receptory (receptor pro angiopoietin-1 a 2). Jeho kombinace s paklitaxelem podávaném v týdenním režimu přinesla v klinické studii (fáze II) povzbudivé výsledky.
Dalšími perspektivními přípravky se jeví olaparib a iniparib jež působí inhibičně na polyADPribózy (PARP – klíčové enzymy nutné k opravě poškozené DNA). Tyto inhibitory významně posilují účinek chemoterapie zejména u ovariálních karcinomů s mutacemi BRCA1 a BRCA2. Klinické studie ve fázi I vyhodnocují účinky combretastatinu (CA4P) – látka působící destrukci již existujícího vaskulárního řečiště tumoru – v kombinaci s bevacizumabem. I když výsledky klinických studií fáze III zkoumající účinek látek blokujících angiogenezi u karcinomu ovaria jsou povzbudivé, stále přetrvávají otázky, které nejsou vyřešeny: a) nežádoucí účinky cílené léčby vzniklé útlumem fyziologické angiogeneze v jiných tkáních, b) chybí přesná identifikace těch pacientek s karcinomem ovaria, které budou mít jasnou výhodu z léčby pomocí inhibitorů angiogeneze a c) vysvětlení, proč u některých nádorových klonů dochází k rychlému rozvoji rezistence vůči inhibitorům angiogeneze.
V oblasti možné chemoprevence karcinomu ovaria probíhá klinická studie fáze II vyhodnocující účinek levonorgestrelu na ovariální epitel u žen se zvýšeným rizikem vzniku ovariálního karcinomu. Rovněž fenretinid – syntetický analog vitaminu A – vykazuje slibné výsledky v redukci rizika vzniku karcinomu vaječníků.
Přes veškeré zdokonalování operační techniky a značné pokroky v oblasti cytostatické léčby zůstává ovariální karcinom se svojí vysokou mortalitou závažným společenským a zdravotním problémem. Nové možnosti nám přináší intenzivní výzkum v oblasti cílené léčby, která v kombinaci s chemoterapií ukazuje slibné výsledky. Příznivé poznatky snad v budoucnosti přinese výzkum v oblasti imunologických preparátů.
Publikováno s podporou vědecko-výzkumného záměru MOU č.: MZ0MOU2005
I přes tato fakta bylo v posledních desetiletích dosaženo významných úspěchů v léčbě této nemoci. Ty se odráží ve výrazném prodloužení časového mediánu celkového přežití u žen s pokročilým karcinomem vaječníku. V uplynulých 25 letech se medián celkového přežití prodloužil ze 17 na více než 65 měsíců.
V současné době můžeme pozorovat výrazný pokrok v pochopení buněčných a molekulárních dějů jež tvoří základ tumorogeneze ovariálního karcinomu. A právě tyto znalosti umožnily zahájení nové éry terapie – cílené biologické léčby. Rovněž DNA čip (DNA microarray) je jedna z nejrychleji se vyvíjejících nových technologií umožňující molekulárně-biologické analýzy v oblasti genetického výzkumu (analýza exprese genů). Díky této metodě je možné dále rozdělit jednotlivé histologické typy nádorů na základě genetické a molekulární klasifikace. Tyto analýzy mohou v budoucnosti úspěšně predikovat pravděpodobnost vzniku recidivy a celkového přežití.
Screening karcinomu ovaria
Ideální screeningový test pro karcinom ovaria by měl detekovat již prekancerozní změny (např. jako u karcinomu děložního hrdla). Screeningový test, aby dosáhl vysoké prediktivní hodnoty, musí mít vysokou senzitivitu (> 75%) a specificitu (> 99,6%). K využití pro screening se nabízí např. tumor marker CA 125, který však dosti často bývá zvýšený i u jiných nemocí či stavů (myomy, endometrióza, benigní ovariální cysty, divertikulóza, apendicitida, gravidita apod.) Na druhé straně ne vždy se prokáže jeho elevace u karcinomu ovaria. Ultrazvukové vyšetření malé pánve, kterým je možno posoudit podezřelé nálezy na vaječnících, rovněž není vhodné pro screeningový test.
V posledním desetiletí se intenzivně zkoumají v rámci proteomiky různé sérové proteiny. To vedlo v roce 2008 k publikaci prvních výsledků – the OvaSure Yale Ovaria Cancer Test. Studie kombinovala šest biomarkerů: leptin, prolaktin, osteopontin, insulinu podobný růstový faktor II, faktor inhibující makrofágy a CA 125. Bylo dosaženo 95,3% senzitivity a 99,4% specificity. Výsledky tohoto testu si však ještě vyžadují další zkoumání. V současnosti jsou zkoumány i další sérové markery a jejich kombinace – monoklonální protilátka OVX1, prostatin, inhibin, kallikrein, claudin 3, VEGF, mesothelin, HE4, fosfolipid LPA a MUC1. Kombinace více markerů sice zvyšuje senzitivitu, ale na druhou stranu snižuje specificitu screeningového testu.
Resume odborných společností proto zůstává stejné – v současnosti neexistuje metoda pro screening karcinomu ovaria, která by měla dostatečnou senzitivitu, specificitu a pozitivní prediktivní hodnotu. Význam preventivních opatření se v poslední době uznává pouze selektivně u skupiny žen s vysokým rizikem onemocnění což jsou nositelky genetické mutace.
Chirurgická léčba
Role chirurgie v léčbě karcinomu ovaria je společně s chemoterapií stěžejní. Téměř v 90% je léčba karcinomu ovaria zahájena operací, kterou následuje chemoterapie. Cílem chirurgického vstupu je:
- získat histopatologickou diagnózu
- stanovit rozsah nemoci – chirurgický staging
- optimální cytoreduktivní výkon
- primární cytoreduktivní výkon
- intervalovou cytoredukční operaci – interval debulking surgery
- sekundární cytoreduktivní výkon
Hlavním cílem primárního chirurgického vstupu je dosažení minimálního makroskopického residua nemoci. Na základě mnoha studií, bylo prokázáno, že velikost ponechaného rezidua po operaci je velmi silným prognostickým faktorem, jenž výrazně ovlivňuje jak dobu přežití bez progrese (PFS), tak celkové přežití (OS). Du Bois et al. (2009) na vzorku 3126 odoperovaných žen jasně prokázali vliv pooperačního rezidua na medián přežití. U žen bez makroskopického rezidua byl medián přežití 99,1 měsíců, u skupiny s ponechaných reziduem v rozsahu 0,1-1 cm se medián přežití pohyboval kolem 36,2 měsíců a u žen s pooperačním reziduem větším než 1 cm dosáhl medián přežití pouze 29,6 měsíců. Dosažení optimálního cytoreduktivního operačního výkonu však není vždy možné.
Mezi pacientkami s karcinomem ovaria existuje skupina mladých žen se snahou o zachování fertility. Je-li během operace potvrzeno stádium IA event. IC, grading 1-2, provádíme konzervativní výkon, který zahrnuje: adekvátní chirurgický staging, jednostrannou adnexetomii, infrakolickou omentektomii, appendektomii a lymfadenektomii. Problematika resekce zbývajícího makroskopicky nesuspektního ovaria je kontroverzní. Názory na jeho excisi a peroperační vyšetření se rozcházejí, v současnosti se tento postup vzhledem k ohrožení fertility nedoporučuje. Po porodu má následovat radikalizující operace. U pacientek ve stádiu IB provádíme oboustrannou adnexektomii s ponecháním dělohy. Pacientky jsou potom zařazeny do programu IVF (donorské vejce). Podmínkou provedení těchto konzervativních operačních výkonů je kvalitní peroperační biopsie, vylučující pokročilejší onemocnění.
Laparoskopie není standardní metodou v léčbě karcinomu ovaria. Za určitých možností ji lze akceptovat v diagnostice. V případě vysoké pravděpodobnosti inoperability tumoru ji lze použít k histologické verifikaci procesu a potvrzení inoperability. Indikací pro terapeutický laparoskopický výkon u karcinomu ovaria je situace, kdy u ‘časného’ stádia nebyla provedena lymfadenektomie.
Cílená – biologická – léčba
Jednou z hlavních charakteristik maligní buňky je její schopnost autonomní proliferace, která se vymkla kontrole. Současný výzkum se posunul na molekulární a intramolekulární úroveň a jeho cílem je identifikovat nitrobuněčné procesy, které způsobují maligní vývoj dříve normálních buněk. Přesné popsání procesů umožní najít cílové struktury a ty pak terapeuticky ovlivnit. Cílem této léčby je zastavit růst nádorových buněk přirozenější cestou, působit pouze v místě postižení a ušetřit zdravé tkáně. V současné době je cílená biologická léčba součástí standardní léčby u těchto solidních nádorů – karcinom tlustého střeva a konečníku, plic, ledvin a prsu.
V oblasti problematiky karcinomu ovaria bylo dosaženo největšího pokroku v možném ovlivnění angiogeneze, která je považována za rozhodující prorůstový faktor tumorózní léze. Nejlépe prostudovaným lékem s antiangiogenními účinky je bevacizumab, rekombinantní humanizovaná monoklonální protilátka proti růstovému faktoru cévního endotelu (VEGF). U karcinomu vaječníků je prokázána jeho vysoká vaskularizace a současně i výrazná exprese VEGF. Studie z roku 1997 (Yamamoto) prokázala statisticky významnou korelaci mezi celkovým přežitím pacientek s karcinomem ovaria a expresí VEGF. Ženy s nízkou či nulovou expresí VEGF přežívaly významně déle. Tyto výsledky vedly k myšlence zakomponování bevacizumabu i do léčby karcinomu ovaria. V roce 2010 (Burger et al.) byly zveřejněny výsledky III. fáze klinické studie GOG-0218, která hodnotila časově různou délku léčby bevacizumabem. Do studie byly zařazeny ženy ve stadiu FIGO III – IV, bez předchozí chemoterapie. Pacientky byly randomizovány do tří skupin. První skupina obdržela standardní léčbu karboplatinou (AUC 6) a paklitaxelem (175mg/m2). Druhá skupina byla navíc léčena bevacizumabem v dávce 15 mg/m2, od druhé do šesté série chemoterapie vždy po 3 týdnech. Pacientky třetí skupiny byly léčeny bevacizumabem opět v dávce 15 mg/m2 od druhé série chemoterapie po dobu 15 měsíců, opět v třítýdenních intervalech. U pacientek, které užívaly bevacizumab i po ukončení chemoterapie (třetí skupina) bylo statisticky významně (p < 0,0001) prodlouženo přežití bez progrese (PFS): 14,1 proti 10,3 měsícům. Další studie zabývající se užitím bevacizumabu v léčbě karcinomu ovarií, jejíž výsledky byly publikovány, je III fáze klinické studie ICON7. Do studie bylo zařazeno 1528 pacientek ve stadiu FIGO I – IV, bez předchozí chemoterapie. Pacientky byly randomizovány do dvou skupin. První skupina obdržela standardní léčbu karboplatinou (AUC 6) a paklitaxelem (175mg/m2). Druhá skupina byla navíc léčena bevacizumabem v dávce 7,5 mg/m2 od druhé série chemoterapie vždy po 3 týdnech po dobu 12 měsíců. Primárním cílem bylo hodnocení délky PFS. Výsledková data studie ICON7 byla prezentována na kongresu ESMO v Miláně v roce 2010. Biologická léčba bevacizumabem prodloužila časový medián PFS o 28% (z 18 na 24 měsíců). Publikované výsledky těchto dvou studií mohou ovlivnit rozhodování o schématech dalších klinických studií Kombinace zlatého standardu chemoterapie karboplatina (AUC 6) a paklitaxel (175mg/m2) s biologickou léčbou (bevacizumab) a následnou cílenou léčbou v monoterapii by mohla být považována za standardní léčebnou možnost pro pokročilý karcinom vaječníků.
Alternativou bevacizumabu je nově zkoušený aflibercept (AVE0005), což je protein vznikající syntézou části lidského IgG a extracelulárním ligandem pro VEGFR-1 a VEGFR-2. Aflibercept vykazuje mnohem vyšší afinitu a schopnost vazby na VEGF než bevacizumab. Mezi látky s antiangiogenezním účinkem u karcinomu ovaria patří i AMG 386 – vzniká fúzí zkráceného IgG1 s kopiemi syntetického anti-angiopoietinu – takto vzniklý protein je biologicky aktivní a inhibuje angiogenezu interakcí mezi angiopoietinem-1 a 2 (endoteliální buněčné růstové faktory) a Tie2 receptory (receptor pro angiopoietin-1 a 2). Jeho kombinace s paklitaxelem podávaném v týdenním režimu přinesla v klinické studii (fáze II) povzbudivé výsledky.
Dalšími perspektivními přípravky se jeví olaparib a iniparib jež působí inhibičně na polyADPribózy (PARP – klíčové enzymy nutné k opravě poškozené DNA). Tyto inhibitory významně posilují účinek chemoterapie zejména u ovariálních karcinomů s mutacemi BRCA1 a BRCA2. Klinické studie ve fázi I vyhodnocují účinky combretastatinu (CA4P) – látka působící destrukci již existujícího vaskulárního řečiště tumoru – v kombinaci s bevacizumabem. I když výsledky klinických studií fáze III zkoumající účinek látek blokujících angiogenezi u karcinomu ovaria jsou povzbudivé, stále přetrvávají otázky, které nejsou vyřešeny: a) nežádoucí účinky cílené léčby vzniklé útlumem fyziologické angiogeneze v jiných tkáních, b) chybí přesná identifikace těch pacientek s karcinomem ovaria, které budou mít jasnou výhodu z léčby pomocí inhibitorů angiogeneze a c) vysvětlení, proč u některých nádorových klonů dochází k rychlému rozvoji rezistence vůči inhibitorům angiogeneze.
V oblasti možné chemoprevence karcinomu ovaria probíhá klinická studie fáze II vyhodnocující účinek levonorgestrelu na ovariální epitel u žen se zvýšeným rizikem vzniku ovariálního karcinomu. Rovněž fenretinid – syntetický analog vitaminu A – vykazuje slibné výsledky v redukci rizika vzniku karcinomu vaječníků.
Přes veškeré zdokonalování operační techniky a značné pokroky v oblasti cytostatické léčby zůstává ovariální karcinom se svojí vysokou mortalitou závažným společenským a zdravotním problémem. Nové možnosti nám přináší intenzivní výzkum v oblasti cílené léčby, která v kombinaci s chemoterapií ukazuje slibné výsledky. Příznivé poznatky snad v budoucnosti přinese výzkum v oblasti imunologických preparátů.
Publikováno s podporou vědecko-výzkumného záměru MOU č.: MZ0MOU2005
Datum přednesení příspěvku: 21. 4. 2011
