„Nemalobuněčný karcinom plic – aktuální stav chirurgické léčby“

Chirurgická léčba představuje stále nejefektivnější léčebnou modalitu časných forem nemalobuněčného plicního karcinomu (NSCLC). Snahou odborných společnosti musí být centralizovat i péči o tyto nemocné do specializovaných center hrudní chirurgie při chirurgických klinikách LF. V léčbě těchto časných forem z chirurgického pohledu nejsme svědky žádných dramatických změn. Otázkou zůstává vhodnost VATS či RATS lobektomií a mediastinálních lymfadenektomií i přes větší ekonomickou náročnost.

U pokročilejších forem NSCLC je postavení chirurgické léčby jako jedné z multimodalitní léčby. Tzv. postindukční chirurgie vyžaduje přísně individuální přístup. Bylo prokázáno na souborech předních světových onkochirurgických pracovišť, které se touto problematikou zabývají, že má své důležité postavení. Pro indikaci operačního zákroku není rozhodující jen lokální nádorové šíření, nýbrž i stav mediastinálních lymfatických uzlin (prognostický faktor). V rámci indikací u stadia IIIa (Pancoast tumor, lokální šíření do hrudní stěny) je potřebné nemocné soustřeďovat a operovat tam, kde existuje erudovaný tým (nejen hrudních chirurgů). Problematika nemůže být postavena na 1 lékaři. Klinická skupina stadia IIIB je všeobecně považována za neresekabilní či inoperabilní onemocnění z onkologického pohledu. Je to však velmi heterogenní skupina s velmi špatným dlouholetým přežíváním.
Podskupina T4N0 představuje určitou výjimku. Počet resekcí se pohybuje po indukční chemoradioterapii u stadia IIIb u různých autorů od 24–68 % (Ichinose, Rusch, Grünenwald). Jedná se o nemocné s prorůstáním do horní duté žíly, velkých tepen, těl obratlů, kariny, jícnu, s postižením mediastinálních uzlin či kombinace těchto lokalizací s potenciální resekabilitou. Francouzští hrudní chirurgové dělí tyto nemocné do dvou skupin T4-1 a T4-2. Agresivita a schopnosti hrudních chirurgů provádět tyto extenzivní zákroky jsou limitovány do několika center.