Molekulárně cytogenetická charakterizace tří dětských feochromocytomů

Feochromocytom je u dětí velmi vzácný nádor s incidencí menší než 1 na milion dětí a rok. Je odvozen od chromafinních buněk sympatického nervového systému dřeně nadledviny nebo extraadrenálně- (extraadrenální se nazývá paraganglion). Většinou se vyskytuje jako sporadický, ale může být součástí hereditárních syndromů (MEN2A, MEN2B, VHL choroba a NF-1) (1). Hlavním problémem feochromocytomu je nemožnost předpovědět klinický průběh – na základě histologického obrazu nelze určit, zda se jedná o benigní či maligní formu. Předpokládá se, že průkaz genetických změn by mohl posloužit k predikci chování. U feochromocytomu dospělých byl nejčastěji popsány ztráty 1p, 3q a/nebo 3p, 6q, 17p, 11q a zmnožení 9q a 17q (2). Aberace postihující 11. chromozom a delece 17q se vyskytovaly převážně u maligních forem (3). U feochromocytomu dětí jsou informace o chromozomálních aberacích velmi omezené.
My jsme užili CGH k detekci chromozomálních aberací u dvou feochromocytomů a jednoho paragangliomu.

Případ č. 1. Asymptomatický třináctiletý chlapec, který byl přijat pro hypertenzi zjištěnou při preventivní prohlídce. Na ultrazvuku byly nalezeny masy v obou nadledvinách. Dvacetičtyřhodinový sběr prokázal zvýšené vylučování VMA (52,2 mmol/mol krea a den) a při vyšetření očního pozadí byl nalezen kapilární angiom. Byly odstraněny obě nadledviny s nádorem, histologie: feochromocytom. Vyšetření po operaci včetně 131I-MIBG scintigrafie neprokázala reziduum nádoru ani metastázy a nyní je 3 roky po operaci v kompletní remisi včetně normálních odpadů metabolitů katecholaminů v moči.
U chlapce byla detekována zárodečná mutace VHL genu NM 000551:c.374A>C (p.His125Pro) v exonu 2 genu VHL.

Případ č. 2. Čtrnáctiletý chlapec akutně přijatý pro krátké bezvědomí s trismem. Byla zjištěna hypertenze (160/100 mm Hg). V anamnéze udával bolesti hlavy, únavnost a zvracení.
MR mozku neprokázala patologický nález, ale na CT břicha bylo prokázáno nádorové ložisko v pravé nadledvině a dvacetičtyřhodinový sběr prokázal zvýšené vylučování VMA (19,2 mmol/mol kreatininu a den). Po kompenzaci hypertenze byla provedena pravostranná adrenalektomie a histopatologické vyšetření verifikovalo diagnózu feochromocytomu. Nyní je 14 měsíců v kompletní remisi včetně 131I-MIBG scintigrafie a odpadů metabolitů katecholaminů v moči.

Případ č. 3. Třináctiletý chlapec přijatý pro rezistenci v břiše zjištěnou při preventivní prohlídce. Na sonu a CT tumor velikosti 10 x 7 x 7 cm lokalizovaný vlevo para a prevertebrálně. Nádor byl radikálně exstirpován. Histologie:paragangliom. Deset měsíců po operaci je v kompletní remisi včetně 131I- -MIBG scintigrafie a odpadů metabolitů katecholaminů v moči.


Diskuze: U všech tří dětí s feochromocytomem jsme detekovali deleci postihující 11p (dvakrát pouze 11p a jednou celého 11. chromozomu) a delece 1p a části 3p respektive celého 3. chromozomu byla u dvou pacientů. Ztráty 1p a 3q patří k nejčastějším změnám nacházeným u feochromocytomů dospělých (2, 3, 4, 5). Různé změny v oblasti 11. chromozomu (del 11p nebo 11q, zmnožení 11q) a del 17 p jsou udávány převážně u maligních forem feochromocytomů dospělých (3, 4). My jsme nalezli deleci 11p u dvou a celého 11. chromozomu u třetího z našich pacientů a u jednoho navíc deleci 17p přestože neměli známky malignity (metastázy). Otázkou je, zda metastázy nebyly přítomny, protože onemocnění bylo zachyceno relativně včas. Druhou možností samozřejmně je, že genetické změny u dětských feochromocytomů se mohou lišit od změn nacházených u dospělých. Řada nádorů, které jsou typické pro dospělý věk, ale vzácněji se vyskytnou i u dětí, má v obou těchto věkových skupinách odlišnosti biologické, klinické i genetické. Největší počet genetických změn byl nalezen u chlapce s mutací genu VHL a oboustranným feochromocytomem. Pokud je nám známo námi prokázaná mutace dosud nebyla u von Hippel Lindauova syndromu popsaná. Práce vznikla za finanční podpory VZ MŠMT 0021620813 a grantu IGA NC/7441-3.

Literatura

1. Leung YPK, et al.: Hong Kong Med J, 2002; 8: 452.
2. Dannenberg H, et al. Am J Pathol, 2000; 157: 353.
3. Eldstrom E, et al. Am J Pathol, 2000; 156: 651.
4. Gunawan B, et al. Cancer Genet Cytogenet, 2004; 154: 163.
5. Koch CA, et al. Endocrin Regulations, 2001; 35; 43.