Medicínsko-psychologické problémy nemocných s nádory hlavy a krku.

V každodenním životě jsou obličej, hlava a krk nejexponovanější částí těla pro zevní styk, kontakty a také pro individuální pozorování, vnímání a kontrolu sebe samého. Jsou zde centra mimiky, dorozumívacích schopností, možností komunikace. Hlava a krk a zejména tvář jsou zevně nejviditelnější, nejreprezentativnější oblastí lidského těla, výstavní skříní člověka, a to jak pro okolí, tak pro vlastní ego-individium. Tím jsou dána i určitá specifika a odlišnosti pro nádorová onemocnění hlavy a krku.

Fyzická deformace a smyslové poruchy (sluch, zrak, chuť, čich) nejrůznějšího stupně a intenzity mohou být vyvolány vlastní chorobou nádorem, jeho šířením a změnami (ulcerace, nekrózy, krvácení, sekrece) a iatrogenně léčbou, chirurgickými zákroky, radioterapií, chemoterapií a kombinací jednotlivých metod komplexní terapie.

V průběhu dlouholeté praxe a přibližně l0 let práce na souboru více jak 340 nemocných ve spolupráci s postupně se střídajícími psychology (celkem 6) si dovolujeme shrnout dosavadní naše i literární zkušenosti.

Ponecháme-li stranou různě odstupňované důsledky chirurgických zákroků pak nejčastějšími komplikacemi léčby jsou postradiační reakce kožní a slizniční, změny chuti a ztráty rozlišovací schopnosti, xerostomie, zhoršení příjmu potravy, váhový úbytek a bolestivé stavy. K tomu připočtěme průvodní jevy cytostatické léčby, lokální vystupňování kožních a slizničních reakcí, celkové-změny v KO, imunosuprese a na to navazující infekční komplikace bakteriální, plísňové, teploty, elektrolytové a kalorické disbalance s následnou celkovou exhauscí.

Všechny tyto celkem pravidelně se vyskytující jevy, i když v rozmanité intenzitě, znamenají nejen velkou fyzickou, ale i psychickou zátěž a následné významné snížení kvality života. A zde se ukazuje jaký význam má moderní suportivní terapie, zaměřená na fyzické problémy. Ať už je to tlumení kožních a slizničních reakcí, předcházení a boj s infekcí, úprava KO i s pomocí růstových faktorů, zabezpečení dostatečné výživy, tišení bolesti jakéhokoliv původu, a zajištění spánku. Veškeré dostupné možnosti podpůrné léčby, soustředěné na tělesné problémy a jejich úprava či normalizace, se ale musí odehrávat v bezprostřední provázanosti také s psychoterapií spolu s lékovou terapií, se snahou směřující k úpravě psychického rozpoložení a duševní rovnováhy.
Problémy, přicházející s nádorovou nemocí a s plně indikovanou onkologickou léčbou i u perspektivních stavů bývají nesmírně obtěžující. Stavy nadměrné únavy podmíněné vlastním nádorem, anemií, náročnou většinou kombinovanou léčbou /chemoterapie, záření, operace/ vyvolávají velmi často velmi silné stavy deprese a úzkosti. Tyto spolu s tělesnými prožitky jako bolest, polykací a dechové těžkosti, změny ve smyslovém vnímání (čich, chuť) se odrážejí do osobního života, do sociálních sfér. Aktuálně jde zejména o vztahy se zdravotníky, s rodinou, o sociální kontakty s příbuznými, přáteli, se spolupracovníky, výhledově pak všude tam, kde nutno počítat s lidským společenstvím (rekreace, hobby atd).
Již při prvním setkání s nemocným musíme usilovat o získání jeho důvěry. Zde je na místě maximální empatie s následným pátráním po vlastních příčinách úzkosti, deprese, agresivity, nespavosti atd. Využíváme nejen osobních pohovorů (lékař, psycholog) ale i k tomu určené dotazníky.
Zaměřujeme se na hledání pozitivních momentů a skutečností, stavíme krátkodobé, drobné reálné pozitivní cíle, zdůrazňujeme možné optimistické perspektivy, vyhlídky na společenské a pracovní aktivity, na nová uplatnění po odléčení nemoci a po rehabilitaci.
Naše medicínsko-psychologická aktivita a spolupráce začíná od prvního styku, nejčastěji od hospitalizace, pokračuje v průběhu léčby a přechází i do ranného období dispenzarizace. Uplatňují se zde bez rozdílu, i když v různém rozsahu všichni zdravotničtí pracovníci, od příjmové služby, přes oddílenské osazenstvo sester, lékařů, psychologů, nevyjímaje laboranty a pomocný zdravotnický personál. Každý kdo přijde do styku s takto nemocným může jeho psychice pomoci nebo i uškodit. Naše medicínsko-psychologická činnost má přejít i do spolupráce s rodinou a to nejen ve smyslu spolupráce ku prospěchu pacienta, ale často jako pomoc rodinným příslušníkům samotným.

Zvláštní kapitolu představují problémoví pacienti, neukáznění, zanedbaní, ethylici, krátce desperáti. Zde bývá psychologická pomoc i při nejlepším snažení většinou marná.

Psychosociální problematika zejména u nádorů hlavy a krku představuje závažnou medicínsko-psychologickou oblast a zaslouží si maximální pozornost všech zúčastněných. Překonání nejtěžších životních chvílí spojených s nemocí, s jejími i léčebnými komplikacemi a průvodními jevy, vyžaduje nesmírné úsilí od pacienta, jeho rodiny a nejbližších a celého zdravotnického personálu. I když účast a pomoc klinického psychologa je nepostradatelná a dnes samozřejmá, největší břemeno a zodpovědnost zůstává nadále na ošetřujícím personálu a především lékařích.

Nejbližší budoucnost neslibuje podstatné změny v diagnostice i terapii. Dále budeme mít co do činění s pokročilými nádory, se zmíněnými komplikacemi a problémy navozených nemocí a léčbou a to jak v psychické tak i fyzické sféře. Proto tato problematika bude ještě dlouho velmi aktuální.