Markery proliferační aktivity u nemalobuněčného bronchogenního karcinomu

Bronchogenní karcinom je vzhledem k relativně vysoké incidenci a špatné léčitelnosti vážným zdravotnickým a socioekonomickým problémem. V celosvětovém měřítku zaujímá bronchogenní karcinom druhé místo mezi všemi zhoubnými nádory. V ČR je na prvním místě v příčinách úmrtí na zhoubný nádor. Nemocní s bronchogenním karcinomem se zpravidla nedožívají více než dvou let od stanovení diagnózy. Výjimku tvoří velmi malá skupina radikálně odoperovaných v časném klinickém stadiu. I přes pokroky, kterých bylo v posledních desetiletích dosaženo v oblasti konvenční chemoterapie a radioterapie, je prognóza nemocných s bronchogenním karcinomem stále špatná a neočekává se, že použití dalších kombinací klasických cytostatik povede k významnému prodloužení přežití. A to je důvod hledání jiných přístupů k léčbě.

Klinická onkologie čelí v posledních letech rostoucímu počtu poznatků plynoucích z molekulárního výzkumu patogeneze nádorových onemocnění. Tyto informace jsou implementovány jak v oblasti diagnostické, tak terapeutické. Objevují se protinádorová léčiva principiálně odlišného charakteru než klasická cytostatika. Jejich mechanismus účinku spočívá v ovlivnění bioregulačních mechanismů řídících metabolismus, proliferaci, migraci nádorových buněk a angiogenezu.

Paralelně se zaváděním nových léčiv se do popředí zájmu dostávají biomarkery účinnosti konkrétní léčby – prediktory – definující s přijatelnou pravděpodobností skupinu nemocných s nádorovým onemocněním, kteří budou z určitého typu terapie profitovat, objevují se tendence k individualizaci neboli personalizaci léčby.

Cíl práce: Hledání vztahů mezi proliferační aktivitou nádorových buněk vyšetřených u nemocných s nemalobuněčným bronchogenním karcinomem (NSCLC), klinickými charakteristikami onemocnění a zvolenou léčbou, včetně léčby biologické. Cílem práce bylo vyhodnotit, zdali mají námi zvolené markery proliferační aktivity u NSCLC prognostický a event. i prediktivní význam.

Rozhodli jsme se nejprve provést rozbor celkem 55 zemřelých pacientů. Při zařazení byl průměrný věk pacientů 60,2 let, nejmladší pacient byl ve věku 44 let a nejstarší 83 let. Převažovali muži: 45 (82 %) nad ženami: 10 (18 %). Klinické stadium: 2× IB (4 %), 4× IIB (7 %), 5× IIIA (9 %), 24× IIIB (44 %), 8× IVA (15 %), 11× IVB (20 %), 1× klinické stádium neurčeno. Rozložení histologických typů nádoru: 16× spinocelulární (29 %), 11× velkobuněčný (20 %), 8× adenokarcinom (15 %), 6× anaplastický (11 %), 11× nediferencovaný (20 %), 3× smíšený typ (5 %). Biologická léčba byla podána 19 (35 %) z 55 sledovaných pacientů. Jako markery proliferační aktivity jsme zvolili markery histopatologické (protein Ki-67, apoptotický index, transmembránové proteiny Her1/neu a Her 2/neu), sérové (tkáňový polypeptidový specifický antigen (TPS), timidinkinázu (TK) a neuron specifická enoláza (NSE)). Výsledky budou prezentovány ve sdělení.