Mamodiagnostický servis alternativně léčeným pacientkám?

Každoroční počet nově zachycených karcinomů prsu dosáhl v minulých letech téměř hranice 6 000 případů, konkrétně podle posledních dat ÚZIS je to v roce 2003 nových 5 784 nemocných. Na strmě stoupající křivce incidence se významným způsobem podílí plošně screeningový program v České republice, tomu odpovídají i průběhy křivek jednotlivých stadií. Zejména příznivý je vzestup křivky prvních stadií, která dosáhla svým zastoupením téměř 35%. Trend ukazuje, že v dalších letech může dojít ke křížení křivky prvního a druhého stadia, ve prospěch prvního stadia a tedy i ve prospěch nemocných žen.

Při analýzách rozložení jednotlivých stadií je patrný i velmi příznivý trend poklesu výskytu třetích stadií, ale, bohužel, rovněž neměnnost průběhu křivky čtvrtých stadií. Jde o zvláštní fenomén. Je pozoruhodné že v 90.letech, kdy se každoroční záchyty nových případů pohybovaly kolem 4 500, se křivka čtvrtých stadií pohybovala v úrovni 10% a to se nezměnilo ani o deset později, kdy stále více a více žen profituje ze včasných stadií zachycených ve screeningovém programu. Z uvedeného vyplývá, že v roce 2003 žilo v České republice minimálně 500 žen s pokročilým karcinomem prsu a není důvod si myslet, že v letech 2004, 2005 a 2006 tomu bylo jinak.

Kde můžeme spatřovat důvody tohoto stacionárně nepříznivého jevu? Je zřejmé, že se musíme smířit s tím, že i přes každoroční stále masivnější mediální kampaň vybízející ženy k účasti ve screeningovém programu, zůstane část žen, zřejmě desetiprocentní, neoslovitelná. Logika přístupu těchto žen k rakovině prsu je nepochopitelná, ale zřejmě neochvějná. Tyto ženy nevěří v úzdravu při záchytu minimálního karcinomu, a tak raději čekají, zda právě na ně padne los být onou každou desátou, která karcinomem onemocní. Když si zjistí bulku v prsu chvilku nedělají nic v naději, že opět zmizí, později problém na určitou dobu zcela popírají.
V dalším kroku, kdy je jim nádor na obtíž, vyhledají pomoc, kterou jim medicína již nemůže poskytnout, čímž si potvrdí stanovisko, že na rakovinu prsu se umírá a stanou se tak potvrzením pro udržování tohoto mýtu v populaci. Prodlení, se kterým se pacientky dostavují k diagnostice, má i další důvody, které jsou rovněž iracionální. Je to obava ze ztráty prsu, strach z následků léčby, zejména z obtíží, které provází chemoterapie, některé se obávají nemocničního prostředí a samotných zdravotníků. Východiskem je proto často vyhledávání alternativních metod léčení s příslibem zázraku.

Kriticky je nutno připustit, že pacient který okamžitě neakceptuje navrhovanou léčbu a „zdržuje“ nekonečnými dotazy, upadá v nemilost, sazebník nemyslí na terapeutický a lidský rozhovor lékaře se zděšeným pacientem. Psycholog je k dispozici málokde, je-li, nemá obvykle jednoznačné zkušenosti s průběhem léčby, chybí mu argumentační podklady, které jsou specifické pro nádorová onemocnění a pro karcinom prsu především.
V alternativní medicíně se nabízí pro rozhovor s pacientem neomezený prostor. Je to především proto, že pacient je ochoten za něj zaplatit, i když si to v tomto rozměru ve chvíli, kdy platí nemalé sumy, neuvědomuje. Je mu věnován čas, přislíbena léčba bez ztráty vlasů a zvracení, což obvykle na poměrně dlouhou dobu jako šidítko postačí.

Pacient, který naznačí, že by rád zkusil nejdříve nebo souběžně alternativní léčebné postupy, upadne v nemilost dvojnásob. Bývá postaven před rozhodnutí akceptovat buď klasickou léčbu nebo alternativní, bez možnosti absolvovat eventuálně obě. Nutno říci, že takto se obvykle zachovají obě strany: zdravotníci i alternativci.

V české legislativě neexistuje prostor pro neposkytnutí léčby pacientovi, který chce vyzkoušet ještě něco jiného, než co platí pojišťovna a co je považováno za standard. Medicínské myšlení českých zdravotníků jde tedy velmi často proti zákonu, byť je pochopitelné. Nese v sobě ale značné nebezpečí. Stále častěji si pacienti nebo jejich rodiny v případě neuspokojivého průběhu nemoci berou na pomoc právníka a strohá řeč zákona se pak proti zdravotníkům může zcela obrátit.

Pro mnohé pacienty je striktní rozdělení na léčbu „západní“ a „východní“ nepochopitelné. Je dobré nezaměňovat alternativní léčbu pouze za konání léčitelů, v celé světe se seriozně praktikují procedury vycházející z kořenů východní, především čínské medicíny. Pohlédneme-li k západním sousedům, tak například ve Francii jsou za významnou podpůrnou léčbu, a to i u onkologicky nemocných, považována homeopatika, v Německu se pacienti ruku v ruce se standardní léčbou mohou podrobit akupunktuře i jiným metodám. Zkušenosti jsou takové, že „oboustranně“ léčený pacient standardní léčbu lépe snáší, především její vedlejší účinky, které mohou být alternativními metodami významně pozitivně ovlivněny.

V české legislativě rovněž nenajdeme článek, který by dovolil neposkytování diagnostického servisu pacientovi, který se ozhodne léčit pouze alternativně, a který by chtěl výsledky léčby ověřit zobrazovacími metodami.
A zde je jedna z cest, jak pozitivně ovlivnit myšlení a rozhodování pacienta, který chce věřit v zázrak. Přesné proměření nálezu v odstupu času u pacienta, který se z různých obav rozhodl jen pro alternativní léčbu, se může stát rozhodujícím důkazem, na který onkologicky nemocný nakonec uslyší, dokonce možná dříve, než se jeho léčba stává marnou a ekonomicky neúnosnou.