LUMINÁLNÍ/ HER2 NEGATIVNÍ KARCINOM PRSU A MOŽNOSTI VYUŽITÍ KOMPLEXNÍCH PROGNOSTICKÝCH SYSTÉMŮ ZALOŽENÝCH NA ANALÝZE GENETICKÝCH MOLEKULÁRNÍCH BIOMARKERŮ

Východiska:

Nejvyšší prevalence mezi pacientkami s karcinomem prsu dosahují luminální (A i B)/ HER2 negativní karcinomy. V populaci českých pacientek tvoří 65–70 %. Vyznačují se zejména expresí estrogenového receptoru alfa (ER-alfa) a přítomností nemutované formy genu HER2. Jsou sice obecně prognosticky příznivější, nicméně i mezi nimi existuje značná heterogenita ve vývoji onemocnění. V dosavadní klinické praxi se k jejich prognostické stratifikaci pou žívají různě klasické a molekulární prognostické biomarkery, jako jsou věk, velikost tumoru, postižení lymfatických uzlin, grading, exprese ER-alfa, PR, markery proliferace (např. Ki-67) a další. Pacientky ve zvýšeném riziku relapsu pak podstupují intenzivnější adjuvantní systémovou léčbu, a to v podobě sekvenční a/ nebo prodloužené hormonoterapie nebo aplikace chemoterapie před hormonální léčbou. V těchto případech však současně dochází k navyšování toxicity léčby a s tím souvisejících přímých i nepřímých nákladů. V klinické praxi činí problém zejména stanovení prognózy a indikace intenzivnější adjuvantní léčby u pacientek, jejichž onemocnění: a) prokazatelně nediseminovalo do regionálních lymfatických uzlin (N0), přitom jejich tumor přesahuje 2 cm, b) postihlo sentinelové a/ nebo maximálně tři lymfatické uzliny, c) má přítomny jiné prognosticky nepříznivé parametry (např. vyšší grading, zvýšená proliferace, nižší exprese ER). Přestože určitého konsenzu v užívání a interpretaci uvedených biomarkerů bylo dosaženo prostřednictvím prognostických schémat a systémů, které vycházejí z doporučení odborných panelů (např. St. Gallen, NCCN a ASCO) nebo z klinických registrů (např. Adjuvant! Online), problém správného určení strategie léčby tímto způsobem zcela vyřešen není. Mezi důvody patří i to, že stanovení gradingu, exprese ER, PR a Ki-67 podléhá do značné míry technické a interindividuální variabilitě, a dále, že výše uvedené biomarkery u takto vymezené skupiny pacientek již nejsou schopny blíže diferencovat biologickou povahu onemocnění. Zcela zásadní změnu přinesly komplexní prognostické systémy založené na metodicky jednotném, vysoce přesném stanovení a interpretaci několika biomarkerů pomocí metod molekulární genetiky. Jejich použití u indikované skupiny pacientek vede ke změně postupu léčby v rozmezí 27–74 % případů, a to vždy s převahou případů, kdy jsou pacientky adjuvantní chemoterapie ušetřeny (20–40 % pacientek). Cílem naší přednášky bude představit tyto testy se zaměřením se na jejich dostupnost, přednosti, případně slabá místa.

Práce byla podpořena grantovým projektem MZ ČR – RVO (MOÚ, 00209805).