Konference: 2009 XXXIII. Brněnské onkologické dny a XXIII. Konference pro sestry a laboranty
Kategorie: Nádory dětského a adolescentního věku
Téma: XXV. Nádorová onemocnění dětského věku
Číslo abstraktu: 210
Autoři: MUDr. Dagmar Adámková Krákorová, Ph.D.; MUDr. Viera Bajčiová, CSc.; MUDr. Peter Múdry, Ph.D.; doc. MUDr. Pavel Janíček, CSc.; MUDr. Oldřich Jelínek, Ph.D.
Úvod
Konvenční osteosarkom je vysoce maligní nádor s časným hematogenním rozsevem charakterizovaný přímou tvorbou kosti nebo osteoidní tkáně nádorovými buňkami. Léčba je multimodální, měla by být vedena v centrech.
V době, kdy byla léčba vedena pouze chirurgickou cestou, pacienti ve většině případů umírali v průměru do dvou let od zjištění diagnózy. Zavedení agresivní chemoterapie signifikantně zvýšilo 5leté přežití pacientů s lokalizovaným konvenčním osteosarkomem z 20% na 70-80%.
Dnes je standardním léčebným postupem použití agresivní chemoterapie před a po chirurgickém výkonu. Chemoterapie využívá vysokodávkovaný methotrexát, adriamycin, cisplatinu +/-ifosfamid, případně etoposid v nejrůznějších kombinacích.
Histopatologické hodnocení odpovědi primárního tumoru na předoperační chemoterapii je důležitým faktorem z hlediska dlouhodobého přežití, výskytu lokální recidivy či systémových metastáz.
Negativními prognostickými faktory jsou primárně metastatické onemocnění, rozsáhlý tumor, vyšší věk v době stanovení diagnózy, hodnota LDH a ALP v séru před započetím léčby, postižení axiálního skeletu, histopatologický subtyp a histopatologická odpověď na předoperační chemoterapii, která je současně důležitým prediktivním ukazatelem léčby.
Záměr
Retrospektivní srovnání léčby konvenčního osteosarkomu a jejích výsledků na našem pracovišti před 20 lety a nyní. Kromě zlepšení efektu léčby z hlediska 5 letého přežití jsme předpokládali i pozitivní posun v diagnostice a současně zvýšení počtu končetiny šetřících výkonů.
Soubor pacientů a metody
Hodnoceny byly dvě skupiny pacientů.
První skupinu tvořilo 33 pacientů léčených v letech 1980-1985 (19 mužů, 14 žen), s mediánem věku 21 let (rozmezí 6-58 let), PS 0-2. Nejčastější lokalizací primárního tumoru byla proximální tibie (9), distální femur (7) a proximální humerus (9). Neoadjuvantní chemoterapie znamenala podání 2 cyklů intraarteriální perfúze cisplatinou a systémové podání adriamycinu. Jako adjuvantní chemoterapie po chirurgickém řešení byly použity tři rozdílné režimy chemoterapie (CYVADIC, CYVADAC, cisplatina + adriamycin).
Druhou skupinu tvořilo 40 pacientů léčených v letech 2000-2005 (19 mužů, 21 žen), s mediánem věku 29 let (rozmezí 7-63 let), PS 0-2. Nejčastější lokalizací primárního tumoru byla proximální tibie (8), distální femur (7), pánev (6) a proximální humerus (5).
Neoadjuvantní chemoterapie spočívala v podání 2 cyklů systémového podání Cisplatiny spolu s adriamycinem a 2-4 cyklů systémového podání vysokodávkovaného methotrexátu. Adjuvantní chemoterapie po chirurgickém řešení byla upravována dle histopatologického efektu neoadjuvantní chemoterapie. Při nálezu 90% nekróz a výše bylo použito identické složení cytostatik jako v neoadjuvantní části, při nižším počtu nekróz byl přidán ifosfamid. Pacienti nad 50 let věku byli léčeni bez podání HD methotrexátu.
Výsledky
V první skupině pacientů činila doba trvání příznaků před stanovením diagnózy 3 měsíce, všichni pacienti byli operováni, u 22 z 33 (66,6%) pacientů byla provedena radikální resekce s rekonstrukcí, u 11 z 33 (33,3%) pacientů byla provedena amputace. V době stanovení diagnózy šlo ve všech případech o lokalizované onemocnění, bez průkazu vzdálených metastáz. 5 leté přežití činilo 35%.
Ve druhé skupině pacientů činila doba trvání příznaků před stanovením diagnózy 5 měsíců, u 19 ze 40 (47,5%) pacientů byla provedena radikální resekce s rekonstrukcí, u 16 ze 40 (40%) pacientů byla provedena amputace, u 5 ze 40 (12,5%) pacientů nebyl chirurgický výkon možný. Tuto druhou skupinu tvořili ze 72,5% (29/40) pacienti s lokalizovaným onemocněním v době stanovení diagnózy a také ze 27,5% (11/40) pacienti se současnou generalizací do plic (ve dvou případech taktéž do skeletu). V této podskupině byla u 7 z 11 pacientů indikována metastasektomie, v některých případech i opakovaně. Pacienti, u kterých nebyl chirurgický výkon možný (5/40), byli léčeni radioterapií (paliativní analgetickou radioterapií 10x3 Gy ve dvou týdnech nebo radioterapií s kurativním záměrem 40 x 2,0 Gy ve 4 týdnech + boost až do dávky 60-70 Gy). Tato byla použita i v případě marginální resekce primárního tumoru.
5 leté přežití v této skupině činilo 62%, v podskupině pacientů s primárně lokalizovaným onemocněním pak bylo zaznamenáno 5 leté přežití 72%.
Závěr
Výsledky potvrdily zlepšení celkového přežití, negativním překvapením bylo zjištění prodloužení doby do stanovení diagnózy, taktéž poměrové množství končetiny šetřících výkonů výrazněji nevzrostlo. Prognóza pacientů s primárně metastatickým postižením zůstává nadále velmi nepříznivá. V úvahu připadá u těchto pacientů využití potenciálu biologické léčby, bisfosfonátů, interferonu.
Konvenční osteosarkom je vysoce maligní nádor s časným hematogenním rozsevem charakterizovaný přímou tvorbou kosti nebo osteoidní tkáně nádorovými buňkami. Léčba je multimodální, měla by být vedena v centrech.
V době, kdy byla léčba vedena pouze chirurgickou cestou, pacienti ve většině případů umírali v průměru do dvou let od zjištění diagnózy. Zavedení agresivní chemoterapie signifikantně zvýšilo 5leté přežití pacientů s lokalizovaným konvenčním osteosarkomem z 20% na 70-80%.
Dnes je standardním léčebným postupem použití agresivní chemoterapie před a po chirurgickém výkonu. Chemoterapie využívá vysokodávkovaný methotrexát, adriamycin, cisplatinu +/-ifosfamid, případně etoposid v nejrůznějších kombinacích.
Histopatologické hodnocení odpovědi primárního tumoru na předoperační chemoterapii je důležitým faktorem z hlediska dlouhodobého přežití, výskytu lokální recidivy či systémových metastáz.
Negativními prognostickými faktory jsou primárně metastatické onemocnění, rozsáhlý tumor, vyšší věk v době stanovení diagnózy, hodnota LDH a ALP v séru před započetím léčby, postižení axiálního skeletu, histopatologický subtyp a histopatologická odpověď na předoperační chemoterapii, která je současně důležitým prediktivním ukazatelem léčby.
Záměr
Retrospektivní srovnání léčby konvenčního osteosarkomu a jejích výsledků na našem pracovišti před 20 lety a nyní. Kromě zlepšení efektu léčby z hlediska 5 letého přežití jsme předpokládali i pozitivní posun v diagnostice a současně zvýšení počtu končetiny šetřících výkonů.
Soubor pacientů a metody
Hodnoceny byly dvě skupiny pacientů.
První skupinu tvořilo 33 pacientů léčených v letech 1980-1985 (19 mužů, 14 žen), s mediánem věku 21 let (rozmezí 6-58 let), PS 0-2. Nejčastější lokalizací primárního tumoru byla proximální tibie (9), distální femur (7) a proximální humerus (9). Neoadjuvantní chemoterapie znamenala podání 2 cyklů intraarteriální perfúze cisplatinou a systémové podání adriamycinu. Jako adjuvantní chemoterapie po chirurgickém řešení byly použity tři rozdílné režimy chemoterapie (CYVADIC, CYVADAC, cisplatina + adriamycin).
Druhou skupinu tvořilo 40 pacientů léčených v letech 2000-2005 (19 mužů, 21 žen), s mediánem věku 29 let (rozmezí 7-63 let), PS 0-2. Nejčastější lokalizací primárního tumoru byla proximální tibie (8), distální femur (7), pánev (6) a proximální humerus (5).
Neoadjuvantní chemoterapie spočívala v podání 2 cyklů systémového podání Cisplatiny spolu s adriamycinem a 2-4 cyklů systémového podání vysokodávkovaného methotrexátu. Adjuvantní chemoterapie po chirurgickém řešení byla upravována dle histopatologického efektu neoadjuvantní chemoterapie. Při nálezu 90% nekróz a výše bylo použito identické složení cytostatik jako v neoadjuvantní části, při nižším počtu nekróz byl přidán ifosfamid. Pacienti nad 50 let věku byli léčeni bez podání HD methotrexátu.
Výsledky
V první skupině pacientů činila doba trvání příznaků před stanovením diagnózy 3 měsíce, všichni pacienti byli operováni, u 22 z 33 (66,6%) pacientů byla provedena radikální resekce s rekonstrukcí, u 11 z 33 (33,3%) pacientů byla provedena amputace. V době stanovení diagnózy šlo ve všech případech o lokalizované onemocnění, bez průkazu vzdálených metastáz. 5 leté přežití činilo 35%.
Ve druhé skupině pacientů činila doba trvání příznaků před stanovením diagnózy 5 měsíců, u 19 ze 40 (47,5%) pacientů byla provedena radikální resekce s rekonstrukcí, u 16 ze 40 (40%) pacientů byla provedena amputace, u 5 ze 40 (12,5%) pacientů nebyl chirurgický výkon možný. Tuto druhou skupinu tvořili ze 72,5% (29/40) pacienti s lokalizovaným onemocněním v době stanovení diagnózy a také ze 27,5% (11/40) pacienti se současnou generalizací do plic (ve dvou případech taktéž do skeletu). V této podskupině byla u 7 z 11 pacientů indikována metastasektomie, v některých případech i opakovaně. Pacienti, u kterých nebyl chirurgický výkon možný (5/40), byli léčeni radioterapií (paliativní analgetickou radioterapií 10x3 Gy ve dvou týdnech nebo radioterapií s kurativním záměrem 40 x 2,0 Gy ve 4 týdnech + boost až do dávky 60-70 Gy). Tato byla použita i v případě marginální resekce primárního tumoru.
5 leté přežití v této skupině činilo 62%, v podskupině pacientů s primárně lokalizovaným onemocněním pak bylo zaznamenáno 5 leté přežití 72%.
Závěr
Výsledky potvrdily zlepšení celkového přežití, negativním překvapením bylo zjištění prodloužení doby do stanovení diagnózy, taktéž poměrové množství končetiny šetřících výkonů výrazněji nevzrostlo. Prognóza pacientů s primárně metastatickým postižením zůstává nadále velmi nepříznivá. V úvahu připadá u těchto pacientů využití potenciálu biologické léčby, bisfosfonátů, interferonu.
Datum přednesení příspěvku: 16. 4. 2009
