Konvenční osteosarkom dospělého věku - prediktivní faktory v klinické praxi.

Osteosarkom je maligní sarkom charakterizovaný přímou tvorbou kosti nebo osteoidní tkáně nádorovými buňkami. Nádor je vysoce maligní, šíří se lokálně dřeňovou dutinou, dochází k invazi do okolních měkkých tkání a k časnému hematogennímu rozsevu především do plic, kostí. Patří mezi relativně vzácná onemocnění, představuje méně než 1 % ze všech zhoubných nádorů s incidencí 1-3 pacienti ročně na 1 milión obyvatel. Křivka jeho výskytu má bimodální charakter, první vrchol je ve 2. a 3. dekádě života, druhý vrchol po 6. dekádě. Léčba osteosarkomů by měla být vedena v centrech, která se touto problematikou zabývají a je v zásadě multimodální. Je kladen důraz na maximálně agresivní předoperační chemoterapii s následným chirurgickým řešením, histopatologickým hodnocením odpovědi nádoru případně metastáz na předoperační chemoterapii, dle které následuje volba typu pooperačního zajištění chemoterapií. Histopatologická odpoveď nádoru na předoperační chemoterapii je faktorem důležitým pro přežití, výskyt systémových metastáz i lokoregionálních recidiv. Kontraverze: Dříve umíralo do 2 let od stanovení diagnózy téměř 100 % nemocných, v 70. letech 20. století se uvádělo 5-ti leté přežití mezi 20-30 %, zavedením agresivní chemoterapie u primárně lokalizovaných osteosarkomů, sestávající z kombinací HD MTX, DDP, ADM, IFO, udávají dnes specializovaná centra dlouhodobé přežití až 80 %. U primárně metastatických osteosarkomů nepřevyšuje 5-ti leté přežití i po agresivní terapii včetně resekce MTS 50-ti %. Proto pokračuje hledání nových účinných látek a léčebných postupů, zkouší se i eskalace dávek užívaných cytostatik, což zvyšuje riziko jejich toxických účinků. Metastatické postižení v době stanovení diagnózy, tumor velkého objemu, vyšší věk, zvýšené hladiny LDH a ALP před započetím léčby, postižení axiálního skeletu, mužské pohlaví, histologický podtyp osteosarkomu a histopatologická odpověd nižší než 90% nekróz po neoadjuvantní chemoterapii je spojována s horším přežitím. Dosud nejsou známy validní markery či metody, které by byly schopny v době stanovení diagnózy predikovat, který pacient bude na léčbu odpovídat dobře a který hůře. Jejich nalezení by mohlo pomoci upřesnit tailoring léčby jednotlivých pacientů a mít tím přímý dopad v klinické praxi.

Soubor pacientů a metody:

Součástí sdělení budou výsledky souboru pacientů léčených na Oddělení klinické a radiační onkologie FN u sv. Anny v Brně (2003-2006), u kterých jsme se zaměřili na stanovení overexprese HER-2/ neu a mutace TP 53 genu v době stanovení diagnózy a jejich korelaci s histopatologickou odezvou na předoperační chemoterapii.

Závěr:

Ani HER2/neu overexprese ani mutace TP 53 genu neměli zásadní význam pro biologii high grade osteosarkomu u pacientů v našem souboru. Naše závěry jsou v souladu s daty publikovanými v poslední době. Zásadním prediktivním faktorem v klinické praxi tedy zatím zůstává pouze histopatologické hodnocení odpovědi nádoru na předoperační chemoterapii, tedy určení procenta nekróz.