Konference: 2014 5. pražské mezioborové onkologické kolokvium Prague ONCO
Kategorie: Ostatní
Téma: Sesterská sekce
Číslo abstraktu: 35
Autoři: Bc. Renáta Grossová Klementová; PhDr. Marie Zítková
Úvod
Víme, že poslední čas, který zdravotničtí pracovníci věnují zemřelému a pozůstalým, a zejména způsob, jakým personál vede a realizuje komunikaci, jeho vyjádřená všímavost, takt i nabídnutí pomoci jsou faktory, podle kterých je hodnocena kvalita veškeré lékařské i ošetřovatelské péče. Tento fakt má nepochybně vliv i na hodnocení poskytované péče v celé fakultní nemocnici. Proto byl v roce 2013 ve FN Brno zahájen projekt s názvem Metodika kontaktu nelékařských zdravotnických pracovníků (NLZP) s pozůstalými. Tento projekt je „Podpořen MZ ČR – RVO (FNBr, 65269705)“. Pro pozůstalé, které ztráta blízké osoby vždy velmi bolestivě zasáhne, je velmi důležité, aby krátký rozhovor s ošetřovatelským pracovníkem byl maximálně využit k pomoci pozůstalým. Také předání osobních věcí by mělo probíhat eticky a s taktem tak, aby bylo možné předejít dalším, možná někdy i zbytečným traumatům pozůstalých.
Metoda
V rámci první fáze projektu jsme se soustředili na získání informací týkajících se jednotlivých aspektů realizovaného kontaktu NLZP s pozůstalými v prostředí FN Brno. Mezi kontaktní pracoviště byly vzhledem k charakteru léčených onemocnění s vyšším výskytem mortality zařazeny: Klinika nemocí plicních a TBC (KNPT), Interní hematologická a onkologická klinika (IHOK) a Klinika interní, geriatrie a praktického lékařství (KIGOPL). Data byla získána pomocí anonymního nestandardizovaného dotazníku v rozsahu 25 otázek. Získaná data byla zpracována pomocí popisných statistických metod.
Výsledky
Sledovaný soubor tvořilo 105 respondentů. Ze šetření byli vyřazeni 4 respondenti, kteří uvedli, že nemají praktickou zkušenost s předáváním pozůstalosti ve FN Brno. 56 % dotázaných pracovalo na IHOK, 29,4 % na KNPT a 14,7 % na pracovišti KIGOPL. Praktikovaný způsob předávání osobních věcí pozůstalým vnímá jako vhodný 60 % dotázaných, 36,2 % jej hodnotí jako nevhodný, 3,8 % vnímanou vhodnost neuvedlo. 37,9 % NLZP nevhodnost vidí v nevhodném prostředí, 24,1 % v nedostatku soukromí, shodně 17,2 % vnímá jako nevhodné nedostatek klidu a praktikované uložení věcí. 3,4 % uvedlo obtížnost pro pozůstalé. Obsah rozhovoru NLZP s pozůstalými je dle vyjádření respondentů tvořen: 7,6 % se věnuje pouze formálním záležitostem a předání věcí, 28,6 % uvádí navíc realizaci pohovoru a 63,8 % uvádí krom výše zmíněného ještě pomoc a radu pozůstalým. Průměrný čas věnovaný formálním záležitostem při kontaktu s pozůstalými byl respondenty uveden v délce 14,9 minut (medián 15, min. 2 a max. 60 minut). Délka času věnovaného následnému rozhovoru byla zjištěna v průměru 8,75 minut (medián 5, min. 0, max. 30 minut). Dle vyjádření respondentů pozůstalé nejvíce zajímá, jak vyřídit pohřeb v 43,0 %, jak probíhalo umírání, uvedlo jako často kladenou otázku pozůstalými 23,4 % respondentů, 14,8 % se ptá na uložení cenností, a 11,0 % dotázaných uvedlo nejčastější otázku na umístění těla zemřelého. 4,3 % dotázaných se nejčastěji setkává s dotazy pozůstalých, kde a kdy bude vydán úmrtní list a 23,3 % ,zda bude realizována pitva.
Závěr
Ošetřovatelský personál není v současné době systematicky školen v této složité a citlivé problematice, tedy komunikaci s pozůstalými, a proto může dávat přednost rychlému předání věcí, někdy volit taktiku mlčení, či se vyhýbat nabídce pomoci pozůstalým. Zavedení systematického vzdělávání NLZP v této problematice si klade za cíl zlepšení jejich komunikačních dovedností s dopadem na zkvalitnění péče o pozůstalé ve FN.
e-mail: klementova@centrum.cz
Datum přednesení příspěvku: 24. 1. 2014
