Komunikace s depresivním pacientem

Communication with depressive patient

Souhrn

K jedním z nejčastějších příčin invalidity lidí na Slovensku patří duševní onemocnění. Podle psychologů trvá tento trend již několik let a situace se nezlepšuje. Podepisuje se pod to hlavně životní styl. Na světě trpí depresemi přes 110 milionů mužů a žen. Je to nejběžnější psychická porucha. Každým rokem stoupá počet depresivních pacientů až o 3 %. Deprese nejvíce postihují lidi v produktivním věku, bez ohledu na sociální a ekonomické postavení. Až 15 % lidí trpících depresí se pokouší o sebevraždu a jen 25 % vyhledá odbornou pomoc na psychiatrii.   Toto   onemocnění    patří    k    člověku    stejně    jako    slepé    střevo. Deprese není jen obyčejný žal, který člověku hlodá v duši. A právě v péči o duševně nemocné zaujímá sestra v komunikaci velmi důležité místo. Dovednosti sestry by měly být na takové úrovni, aby pacienta dobře chápala, byla mu oporou, mohla kdykoli účinně zasáhnout a v případě potřeby být pacientovi nablízku. Bývá to především ona, která tráví s nemocným většinu času..

Klíčová slova

Komunikace , deprese, duševní stav , pacient, psychiatrie

Summary 

For one of the most common causes of disability people in Slovakia include mental illness. According to psychologists takes this trend for several years and the situation is not improving. Signed under this particular lifestyle. The world is suffering from depression about 110 million men and women. It is the most common psychological disorder. Every year, the number of depressed patients by up to 3 %. Depression affects most people of working age, regardless of their social and economic status. Up to 15 % of people suffering from depression, suicide attempts, and only 25 % seek professional help in psychiatry. This disease belongs to the man as well as the cecum. Depression is not just an ordinary grief that gnaws at the soul of man. It was in the mental health nurse holds in communicating a very important place. Skills of nurse should be such that the patient well understood, and it was his mainstay, could at any time intervene effectively and, if necessary, be patient around. Often especially she who spends most of the time with the sick.

Key words 

Communication, depression, mental status, patient, psychiatr

Úvod

Nesmírně důležitý moment v komunikaci sestra - pacient nastává už při prvním kontaktu. První dojem dokáže ovlivnit postoj a průběh léčby jak v positivním, tak v negativním smyslu. Z tohoto důvodu je důležité, aby sestra uměla správně komunikovat s depresivním paciente. Také v průběhu služby sestra častěji pacienta kontaktuje a navazuje s ním rozhovor.Především ji zajímá, jak se pacient cítí, zda něco nepotřebuje, nebo si s ním jen tak pohovoří. Tím prospívá navození důvěry a přijetí, což tito pacienti potřebují.

Umět správně komunikovat s depresivním pacientem je pro sestru velice obtížné. Během komunikace s depresivním pacientem je potřeba mluvit vlídným a přesvědčivým hlasem, pomalu a srozumitelnou řečí.

Deprese zbavuje člověka radosti z čehokoliv, především ze života. Smutek, nezájem, bezmoc, nerozhodnost, beznaděj, zpomalená řeč a hlas, v němž je slyšet  trvalé trápení, mluvení o odchodu ze života a někdy i pokusy o sebevraždu - to jsou nejnápadnější projevy depresivních lidí.

Depresivní pacienti jsou mimořádně citlivý na své zdraví a jakoukoliv poznámku o svém zdravotním stavu. Je nutné vážit každé slovo. Během komunikace s depresivním pacientem nepomůže okřikování, ani nabádaní, aby přestal být smutný ani apel na jeho pevnou vůli. Je nutné především s pacientem trpělivě mluvit, věřit mu jeho trýzeň, nevymlouvat mu jeho smutek, nezahlcovat ho příklady typu: „Podívejte se, ten je slepý, hluchý, ten nemá nohu - a jakou má radost ze života“. To depresivnímu člověku spíše ublíží, než pomůže, taková slova vnímá citlivě, vztahovačně a jako kritiku vůči sobě, jakoby měl nastaveno zrcátko své vlastní bídě a neschopnosti, což prohlubuje jeho pocit viny a umocňuje smutnou náladu. Opakovat depresivním lidem:„Víte lepší to už nebude, už to bude jen horší. Vy si jen vymýšlíte, nesoustřeďte se tak na sebe“. To jim vždy přitíží /Linhartová, 2007/.

Při komunikaci s depresivním pacientem je důležitá i délka projevu. Pacienti trpící depresí bývají hůř soustředění a jejich chápání bývá po dobu deprese zhoršené. Proto komunikace s nimi vyžaduje pomalejší tempo, používaní kratších vět, jasnost a konkrétnost. Stavu pacienta má být proto úměrná rychlost řeči, její hlasitost i modulace. Mlčet neznamená, že sestra či pacient si nemají co říct. Ovšem depresivní pacienti snášejí mlčení špatně, protože hledá za ním svoji chybu. Je pro něj důležitější pomalé tempo a odmlky, než úplné mlčení. Sám toho zpravidla moc nenamluví, ale jednoduchý rozhovor může významně pomoci i v hluboké depresi. Pacient trpící depresí potřebuje vnímat pozorné naslouchání od osoby, se kterou mluví, potřebuje vysvětlit své obtíže a očekává vyjádření naděje, že budou navzájem hledat společnou  řeč.  Nezbytnou  součástí  komunikace  s  tímto  pacientem,  je  velmi  dlouho, soustředěně, bez přerušování naslouchat a mlčky vydržet i tiché, pomalu plynoucí a třeba i nedokončené věty nebo eventuální velmi dlouhé odmlky.

Také komunikace s rodinou je důležitou součástí komunikace zdravotnického personálu s pacientem, resp. s rodinou. Ve většině zdravotnických zařízení představuje komunikace s rodinou pacienta nejnáročnější komunikační úkol. Nicméně také příbuzní pacienta představují pro zdravotníky důležité komunikační partnery. Příbuzní jsou zkrátka neopomenutelnými aktéry komunikace ve zdravotnictví.

Deprese je v psychologii duševní stav charakterizovaný pocity smutku, skleslosti, vnitřního napětí či nerozhodnosti spolu s útlumem a zpomalením duševních a tělesných procesů, ochuzením zájmů a nízkým sebevědomím /Schmidbauer, 1994/.

V psychiatrii jde o závažnou duševní afektivní poruchu (klinická deprese; ang. Major- Depressive disorder), která ochromuje jasnost myšlení, psychomotoriku, spánkový cyklus a vyvolává pesimistické a skličující  emoce často  vedoucí  k patologické změně osobnosti. Nemocný upadá do malomyslnosti a anhedonie, přičemž v obzvláště závažných formách depresivní epizody se mohou rozvinout psychotické symptomy v podobě skličujících a sebeodsudzujúcích (autoakuzačních) delúzií (bludů), které jsou doprovázeny někdy i halucinacemi, případně úplnou paralýzou tělesné motoriky (stupor). Onemocnění se může projevovat v komorbiditě s derealizací , depersonalizací či s úzkostnou poruchou a také s mnoha somatickými poruchami způsobujícími fyzickou bolest. Je možné také potvrdit zvýšenou mortalitu u depresivních pacientů a to zejména vzhledem k vysokému riziku spáchání sebevraždy (suicidia) . Proto je často nezbytná v rámci léčby farmakoterapeutická a psychoterapeutická péče )/Kind, 1997/..

Zkušenost ukazuje, že pestrost životních situací, rozličné stresory, biorytmus nebo i počasí mají nezanedbatelný vliv na náladu a emoce člověka. Změny nálad jsou tedy přirozenou součástí lidského života. Stejně i smutek je normální, ba někdy pro psychiku potřebnou reakcí, v rámci níž se člověk reflektuje. Pojem "depresivní" se tak běžně používá k vyjádření jisté psychické únavy a zmiňovaného smutku. Člověk se zastavuje, zamýšlí a  případně prožívá zklamání a duševní bolest, se kterou se následně konfrontuje a učí se ji zvládnout. Jistě i tím člověk duševně roste.

V medicínském slovníku je však deprese ne pouze vyjádřením chvilkové apatie, nezájmu či smutku, které jsou normální reakcí na mnoho životních stresorů. Jde v něm o patologickou entitu, která výrazně a nepřiměřeně dlouhou dobu narušuje vnitřní prožívání a rozpoložení člověka i jeho tělesný stav a vede k sociální dysfunkci. Nezřídka pacient pociťuje namísto smutku agitovanost, tedy psychomotorický neklid a vnitřní napětí doprovázeno podrážděností či nervozitou. Deprese spojená právě s podrážděností je typická zejména pro děti a adolescenty.

Znakem patologické deprese kromě sociální dysfunkce je přítomnost pokleslé nálady (nebo jiných symptomů deprese) nepřiměřeně dlouhou dobu a po většinu dne. U některých typů deprese (viz Typy deprese) lze identifikovat spolehlivý empirický základ, jakýsi spouštěč a "živitel" depresivních myšlenek. Takové exogenní deprese jsou tedy jistou reakcí psychiky i celého organismu,  ale nabývají  neadekvátní,  patologický charakter právě svou  délkou a závažností symptomaticky /Riaf, Hiller, 2002/. Tehdy už nelze hovořit o normální psychické reakci, ale o rozvoji periodického duševního onemocnění. Takové odlišení klinické deprese od depresivní reakce je možné vyjádřit třemi znaky:

• intenzita a trvání nálady jsou signifikantní;
• je přítomen podnět, který motivuje náladu, ale velmi často podnět přítomen nebývá tehdy je nálada nemotivovaným; /Křivohlavý, 1994/
• nálada  ovlivňuje    nejen    chování,     ale     i     celou     osobnost     člověka. Deprese se tak v tomto vymezení chápe jako závažná duševní porucha, která vyžaduje Indikační léčbu, a tedy psychiatrickou péči.

Typy deprese

• Endogenní deprese  je  deprese  způsobena  vnitřními  příčinami,  bez  přítomnosti skličující
• Exogenní deprese je nepřiměřeně dlouhá reakce na stávající skličující situaci (ztráta partnera, neúspěch při zkoušce); léčba psychoterapií.
• Larvovaná deprese je deprese zastřena, skrytá, neprojevujícím se, nebo se projevující
• Psychogenní  deprese   je   deprese   duševního       původu,   např.     reaktivní   deprese, exhaustivních deprese, neurotická deprese a /Heretik, 1993/

Klinické příznaky

• smutek - dlouhotrvající a hluboký smutek je typický pro depresi
• pesimismus - zaměření se na negativní stránky života
• pocit selhání - vědomí selhání v důležité věci
• nenávist vůči sobě - nenáviděný sebe, svých vlastností, svého těla
• pocit viny - vědomí těžkého provinění
• vědomí, že si zasloužím trest - představa, že bych měl být potrestán
• sebeobviňování - přisuzování si viny a odpovědnosti
• sebevražedné myšlenky - řešení bezvýchodné situace je viděno v sebevraždě
• častější pláč - lidé v depresi častěji pláčou, někdy naopak by chtěli plakat a nemohou
• podrážděnost - vyšší citlivost na rušivé situace
• nerozhodnost -  neschopnost  rozhodnout  se  nebo  velmi  dlouhé  rozhodování  i v maličkostech
• neupravenost zevnějšku - ztrácení zájmu o svůj zevnějšek
• změna tělesné hmotnosti - důsledek přejídání nebo odmítání jídla
• pomalé - prodloužení času potřebného k provádění různých činností
• změna délky spánku - většinou jde o pozdní usínání a časné probouzení
• pocit vyčerpanosti - vyskytuje se i bez namáhavé činnosti
• ztráta apetitu - " ztrácení chuti " do jídla a požitku z jídla
• ztráta energie - zvýšená unavenost, nechuť něco dělat
• nespokojenost - s sebou, světem, rodinou, svým tělem /Janosiková, Daviesová, 1999/. V průběhu dvou týdnů musí být přítomno alespoň pět z následujících příznaků (přičemž během většiny dní a téměř během celého dne je vyjádřena depresivní nálada nebo ztráta zájmů či potěšení):
• Depresivní nálada (např. plačtivost, smutek, pocit prázdnoty), u dětí a dospívajících spíše podrážděná nálada;
• Výrazné ochuzení zájmů, až ztráta potěšení;
• Nechuť nebo zvýšená chuť k jídlu spojená s úbytkem nebo nárůstem tělesné hmotnosti (alespoň 5 % za měsíc);
• Insomnie (nespavost) nebo hypersomnie;
• Psychomotorická agitovanost nebo zpomalení;
• Únava nebo " ztráta energie " během téměř celého dne;
• Snížené sebevědomí spojené s pocitem vlastní bezcennosti a / nebo nadměrné či neodpovídající viny;
• Snížená schopnost myslet, koncentrovat se a dělat rozhodnutí;
• Opakované sebevražedné úvahy (myšlenky na sebevraždu)/Kind, 1997/.

V případě tzv. malé depresivní epizody stačí dva až čtyři výše uvedené symptomy. Symptomy nesplňují kritéria pro smíšenou epizodu, ani nejsou následkem jiného zdravotního stavu či užití drog. Afektivní alterace způsobuje nenarušoval provádění své sociální role. Pokud jsou symptomy reakcí na ztrátu blízké osoby, symptomatologie musí trvat více než dva měsíce.

Jak přistupovat k pacientovi, který je v depresi

 Pokud jsme v blízkosti člověka, který vykazuje známky deprese a chceme mu pomoci, je dobré si uvědomit, že toto poskytování pomoci nebude pro nás snadné a jednoduché . Nebude to napomínání typu : " Tak se vzchop ! ", " Neber to tak tragicky ! " A podobně. Bude to však dvakrát dobré - bude to dobré pro toho komu chceme pomoci a také pro nás (zrání osobnosti). Otázka jak pomoci druhému z deprese je v prvé řadě otázkou vzájemného vztahu mezi mnou a tím člověkem. V dobrých vzájemných vztazích jde o to, kdo udělá první krok ke sblížení. Pokud chci někomu pomáhat mám to být já, kdo udělá první krok (nejde jen o jeden krok, ale o celou dobu trvání našeho vztahu). Hodně krát půjde jen o naslouchání tomu, kdo se do deprese propadá (nemyslet na svůj prospěch a pohodlí, ale napomoci tomu druhému " nést jeho těžké břemeno"). Opravdová pomoc vyžaduje pomoc, která není jen nestranným, formálním či neutrální profesionálním přístupem. Z našeho projevu by mělo být jasně viditelné, že nám o toho druhého opravdu jde (úcta, respekt k člověku jako ke člověku, která nevyplývá z toho co dělal, nebo právě dělá ).

Člověk v depresi myslí a cítí jinak, než ten co v depresi není (to co je pro nás jednoduché, pro druhého být nemusí ...). Výzvy jako: "z toho se dostaneš", "to nic není " a podobně jsou nejen neporozuměním, ale i přímo ranou do srdce člověku v depresi (on ví, že to jen tak za chvíli neprojde). Člověk v depresi má problém s navazováním nových vztahů, přizpůsobování se novému prostředí či rozhovoru s novými lidmi a těžko se rozhoduje. Dotazy typu " co tedy chceš? " Situaci také zhoršují a jsou nepřiměřené. City, emoce a nálady si všimneme jako první při tom, kdo upadá do deprese (přežívají je hluboko ve svém nitru) . Při rozhovoru se často setkáváme s tím, že lidé nepřiznají otevřeně to, co cítí - představa, že negativní emoce jsou neslušné, či nepatřičné ( když to bolí, říkají, že nebolí, pokud je smutný, že není ... ).

Chybou v komunikaci je i zlehčování emocionálního stavu. Nikdy nemáme říkat, že něco nebolí, protože nejsme v kůži toho, koho to bolí a každý člověk má jinou toleranci bolesti. Nejdůležitější oblastí, které je třeba při depresi věnovat pozornost jsou emoce, city a nálady, pak oblast představ, postojů a myšlení - poznávací oblasti. Poznávací oblast se dnes považuje za klíčovou k porozumění, ale také k léčení velkého množství depresí. Při depresi nejde jen o nebezpečné postupy myšlení, ale i nebezpečné druhy přesvědčeni - všichni lidé mě musí mít rádi, vše co dělám, musí být dokonalé na 100 % a podobně. Pokud chceme změnit nějaké nebezpečné přesvědčení, tak je prvním předpokladem pozorovat, naslouchat a přesně falešné přesvědčení určit. Pak se může pomocí některé z metod kognitivní psychoterapie pokusit toto přesvědčení odstranit.

Mezi nejtěžší depresivní stavy patří ty, které se dostavují po úmrtí blízkého člověka. V takových situacích je na místě dotyčnou osobu citlivě vést (pomalu) k takovému pohledu na svět, (kde je navzdory všemu negativnímu co se stalo) že můžeme přece jen vidět určité kladné hodnoty, které ještě zůstaly. Příkladem mohou být ženy, které se po smrti manžela aktivně zapojili do pomoci například starším postiženým lidem - " aktivní práce pro druhé". Dozvědět se o stavu depresivního člověka se dá například ze seznamu jeho aktivit během dne. Pro člověka v depresi je nemyslitelné udělat nějaký velký krok ke změně činnosti , trvá to nějaký čas a jde to po malých dávkách - postupné zvyšování aktivity. Pokud je pacient ve fázi bez deprese dokáže dělat i více věcí najednou, činnosti střídá podle potřeby jako jiní zdraví lidé. Lidé v depresi jsou často perfekcionisté, záleží jim na tom, aby vše dělali na 100%, pokud tomu tak není, považují se za neschopné, nešikovné a podobně. Proto je důležité zkoušet záměrně něco neudělat dokonale a přesvědčit se, že se nic vážného nestane. Depresivní člověk se dá poznat i podle toho, že se příliš rychle vzdává tam, kde by měl být asertivní. Často se dostává do situací, že vlastně dělá, to co nechce a to mu bere radost ze života. Důležité je i zvládání umění relaxace - je to důležité pro zvládnutí obav a úzkostných osob, učit se uklidnit, " posbírat se " . Do jisté míry se tomu dá naučit, například i pomocí autogenního tréninku. Velmi pozitivní činností pro depresivní osoby je tělesné cvičení , pokud je to možné co nejčastěji ( tělesný pohyb podporuje tvorbu neurotransmiterů ) .

ZÁSADY KOMUNIKACE S DEPRESIVNÍM PACIENTEM

Verbální komunikaci s depresivními pacienty lze posoudit podle následujících kritérií:

Jednoduchost – věty mají být jednoduché, nevětvené, poskytovat jen tolik informací, kolik je pacient schopen pojmout. Sestra si musí ověřit, zda nemocný porozuměl sdělovanému. Proto, u depresivních pacientů nepoužívá složitá souvětí, jinotaje ani se nepokouší o humor.

Stručnost – stručná informace je jasná a působí profesionálně, nesmí být však až tak stručná, že ztrácí důležité informace a tím i srozumitelnost. Pro depresivního pacienta je stručná informace pochopitelná, dobře se v ní orientuje a nemusí dlouze uvažovat, co všechno informace obsahuje.

Zřetelnost – při komunikaci s pacientem sestra musí jasně vyjádřit podstatu věci. Zřetelnost se týká nejen verbálních, ale i neverbálních složek. Při nedostatečné hlasitosti sdělení nemusí pacient s horší schopnosti koncentrace porozumět /Vycínován, Langová, 2011/.

Vhodné načasování – zejména u závažných témat je načasování velice důležité. Podmínkou je klid pro sdělení, soukromí, nerušený prostor a dostatek času. Pokud pacient chce sdělit svůj problém, sestra mu naslouchá a může ho v projevu podpořit

Komunikace s pacientem může být rozvíjena, ale bohužel také brzděna. Ve frustrující komunikaci by se sestra měla vyvarovat chyb, jako je bagatelizace a zlehčování obtíží (i když to může myslet dobře, aby pacientovi ulehčila), protože depresivní člověk propadá dojmu, že jeho situaci nikdo nerozumí. Není vhodné, zejména na počátku léčby, doporučovat nové aktivity, které způsobí zvýšené nároky na adaptaci a přetěžují pacienta. Sestra by neměla také nutit pacienta k rozhodování či ponechávat pacienta sama sobě, neboť se může stát, že nezvládne běžné denní činnosti a pak má tendence si to vyčítat nebo se za to obviňovat. Pro depresivního je frustrující také přílišný spěch, naléhaní, příliš velká očekávaní od  jeho výkonu. Pacient potřebuje sestru, která věří, protože pochybnosti u autority ještě více zpochybňují jeho nejistotu o sobě. Ovšem pokud s ním někdo jedná namyšleně nebo arogantně, zraňuje ho to, protože sám má o sobě dost pochybností.

Mezi zásady správné komunikace s depresivním pacientem a správnému psychoterapeutickému přístupu patří zejména:

Neverbálně:

• Chápavý, ale povzbudivý pohled, vstřícná mimika, klidný posed, volné tempo s jasnou artikulací
• Dost času na vyslechnutí, nespěchat

Verbálně:

• Trpělivé vyslechnutí, projevy akceptace, úcty, zájem, pochopení, vcítění. Dávat najevo pochopení pro tento stav i situaci nemocného, empatizovat s jeho pocity bezmoci, ale vyjadřovat naději na zlepšení budoucnosti
• Pomoci mu orientovat se v situaci, vysvětlit mu co se s ním děje.
• Pomoci při přijetí deprese jako nemoci, která se dá léčit „snížit pocit viny a zabránit nálepkování duševní nemoci“.
• Učinit negativní myšlenky více ego-dystonními, učit jej, aby jim nedůvěřoval.
• Vytvořit naději na vyléčení a stále ji podporovat
• Zajistit důvěru ve zdravotnický tým /Linhartová, 2007/
• Vysvětlit plán léčby a jeho Podání přiměřených informací o účincích léku a jejich nežádoucích účincích.
• Stanovení krátkodobých cílů přiměřených pacientovým schopnostem, často dosažitelných pomalými kroky
• Neklást náročné cíle a úkoly.
• Navádět k činnostem, které jsou momentálně odpočinkové nebo alespoň trochu příjemné.
• Úkoly zjednodušit a aktivity zmírnit na možnosti, které při nedostatku energie depresivní pacient má /Hanzlíková, et , 2004/.
• Denní činnosti rozdělit na menší úseky.
• Pomoc při vyjádření eventuálních sebevražedných myšlenek a uzavření antisuicidálních kontraktů.

Muži / ženy a deprese

Podle oficiálních statistik na jednoho depresivního muže připadají dvě ženy, ale to jen proto, že muži své deprese často tají. Deprese z počasí více postihuje ženy, muži zase více trpí stresem, pocitem nadbytečnosti, sebepodceňováním a strachem ze selhání.

Bohužel jen malé procento mužů se dostane do rukou odborníkům. Je to k jejich vlastní škodě, protože malá deprese se rozvíjí více a více, může přerůst do takové, které se už nedá tak rychle pomoci. Muži mívají sklon deprese násilím překonávat, aby svému okolí nepřipadali jako slaboši, nehledě na fakt, že jen málokterý muž miluje výlety po doktorech, o psychiatrech. Tento způsob samoléčby ale nikam nevede, protože místo toho, aby muži své pocity strachu a zoufalství ventilovali, a tím se jejich i zbavovali, zatlačují je hluboko do podvědomí a připravují si skutečnou duševní poruchu. Tato směs frustrací a temných myšlenek jednoho dne nutně vyrazí na povrch jako sopka. Dokonalým příkladem, kam až se to dá "dotáhnout", jsou japonští muži - na povrchu uhlazení, spořádaní a výkonní, přesně takoví, jak se od nich očekává. V soukromí se ale stále opíjejí, páchají sebevraždy, podléhají návalům vzteku a zoufalství, tyranizují manželky. I když se léčebné metody s depresivním jedincem příliš nemazlí, směřují jednoznačně k uvolnění všech vnitřních tlaků, k otevření se a sebepoznání. Chlapská metoda překonávání naopak všechny tyto ozdravné procesy zdárně blokuje. Skupinami nejohroženějšími depresí jsou podle statistik zemědělci, lékaři, veterináři, farmaceuti a zubaři.

V druhé linii jsou to profesionální vojáci, novináři a umělci. Deprese ale není jen specialitou lidí v produktivním věku. Těžké deprese samozřejmě sužují staré lidi, stejně i mladé lidi a děti. Nám se sice může zdát, že deprese desetiletého dítěte lze shrnout pod pojmem " spadly mu hračky do kanálu ", ale míra jeho duševní trýzně pramenící z problémů v rodině nebo ve škole, může být stejná jako psychické utrpení dospělého člověka. Co se týče depresí - nemůžeme podceňovat žádnou věkovou kategorii.

Léčba

Psychofarmaka - nejsou to drogy, a proto nenavádějí pocity radosti a pohody. Pacient se po nich cítí spíš unavený, ospalý, snižuje se mu krevní tlak a zrychluje se tep. Léčba pomocí nich trvá okolo 20 dní, ale je nutné je užívat ještě několik měsíců, aby se deprese nevracela. Nejpopulárnější antidepresivum je Prozac. Dnešní léky jsou velmi šetrné k organismu, nejsou návykové a nevyžadují trvalé zvyšování dávek.

Léčba světlem - ozařování širokospektrálními zářivkami, které dosahují osvětlení 2500-5 000 luxů. Toto umělé slunce využívají také astronauti ve vesmíru jako účinný lék proti depresím.

Bylinky - antidepresivními účinky jsou známé především třezalky a meduňka.

Akupunktura - v boji s depresemi je velmi úspěšná /Lavely, 1998/.

Konzultace - s psychiatrem, který své pohovory zkombinuje s léky.

Šoková terapie - pokud jste už propadli do stavů maniomelancholických, můžete si na vlastní kůži zkusit, co to je elektrický šok. Dnes se šoková terapie provádí v malé narkóze a pacient vůbec nic necítí, protože upadá do hlubokého bezvědomí. Účinek je velmi rychlý . Tato terapie se provádí i ambulantně a kombinuje se s léky /Schmidbauer, 1994/.

Těžko se dá mluvit o depresi jako o módě, ale svým způsobem je deprese pro řadu lidí ODŮVODNĚNÍ jejich životního stylu. Samo o sobě se slovo deprese stalo módním termínem, který nahradil obyčejná slova jako smutek, vyčerpání, skleslost. Kdyby každý, kdo říká, že má alespoň jednou za týden "depku" či  "déčko" skutečně trpěl depresí, museli bychom asi všichni cucat k snídani antidepresiva. Časté opakování slova deprese v uších laiků obrousilo hrany, takže jen málokdo tuší, do jaké hloubky padá oběť skutečného onemocnění. Něco jiného jsou případy výrazných výkyvů nálad, rozmrzelost či duševní zmatek plynoucí z dočasného přetížení či hormonálních změn. Potřebné je mít v paměti, že žádná deprese totiž není omluvou alkoholismu nebo drogové závislosti, přičemž oba typy samoléčby stav ještě zhoršují, a hlavně upevňují! Důležité je mít stále na paměti, že deprese je léčitelný stav a není to důvod k úpadku či sebevraždě .

Závěr

V péči o duševně nemocné zaujímá sestra v komunikaci důležité místo. Dovednosti sestry by měly být na takové úrovni, aby pacienta dobře chápala, byla mu oporou, mohla kdykoli účinně zasáhnout a v případě potřeby být pacientovi nablízku. Bývá to především ona, která tráví s nemocným většinu času. K posouzení a zvládnutí situace je nutno mít schopnost empatie, umět se vcítit do momentálního duševního rozpoložení pacienta, být sebejistá, dokázat klidně rozhodovat s ohledem na celkovou situaci. Při ošetřování pacienta s depresí by sestra měla znát nejen faktory související s rozvojem nemoci, ale i terapeutické  kroky potřebné ke zvládání deprese. Komunikace sestry s pacientem je mnohovrstevnatý proces závislý na psychice obou účastníků.

POUŽITÁ LITERATURA

1.  HANZLÍKOVÁ, A. et al. 2004. Komunitné ošetrovateľstvo. Martin, Osveta, 2004, 279 s., ISBN 80-8063-155-7
2. HERETIK, A. 1993. Základy forenznej psychológie. Bratislava, SPN.  1993.224 s., ISBN 80- 08-01870-4
3. JANOSIKOVÁ, E.H., DAVIESOVÁ, J.L. 1999. Psychiatrická ošetrovateľská starostlivosť. Martin, Osveta. 1999551 s.,ISBN 80-8063-017-8
4. KIND, H. 1997. Psychiatrické vyšetrenie. Trenčín, Vydavateľstvo F. 1997, 156 s., ISBN 80-967277-3-7 
5. KŘIVOHLAVÝ, J. 1994. Jak zvládat stres. Praha, Grada, Avicenum. 1994, 190 s., ISBN 80- 7169-121-6
6. LAVELY, S. 1998. Léčivá sila spánku. Praha, Knižní klub Svojka a Vašut. 1998, 157 s., ISBN 80-7176-656-9
7. LINHARTOVÁ, M. 2007. Praktická komunikace v medicíně. Praha, Grada, 2007, 152 s., ISBN 978-80-247-1784-5
8. RIAF, W., HILLER, W. 2002. Somatizačná porucha a hypochondria. Trenčín, Vydavateľstvo F, 2002, 127 s., ISBN 80-88952-07-0
9. SCHMIDBAUER, W. 1994. Psychologie - lexikon základních pojmu. Praha, Naše vojsko. 1994, 203 s., ISBN 80-206-0459-6
10. VYCÍNOVÁ, M., LANGOVÁ, M. 2011. Vybrané kapitoly z psychologie. Český Těšín,
11. Československý spisovatel, 2011, 159 s., ISBN 978-80-7459-014-6