Konference: 2006 XXX. Brněnské onkologické dny a XX. Konference pro sestry a laboranty
Kategorie: Organizace, hodnocení a standardizace onkologické péče
Téma: Organizace onkologické péče a komunikace s veřejností
Číslo abstraktu: 009
Autoři: doc. MUDr. Bohuslav Konopásek, CSc.; doc. MUDr. Igor Richter, Ph.D.; MUDr. Eva Sedláčková, MBA; prof. MUDr. Luboš Petruželka, CSc.
Na naší klinice za rok 2005 zemřelo 88 onkologických pacientů. Skladbu souboru udává rozložení mezi muži a ženami, jejich věkové rozvrstvení, základní diagnózy a příčiny úmrtí, pokud byly zjištěny. V následujícím si všímáme poslední náročné onkologické léčby a doby její aplikace před letálním exitem. Stručně charakterizujeme postup, jeho intenzitu, stanovení o kolikátou linii šlo, jaký byl záměr léčby a jaký byl jeho výsledek. V následujícím uvádíme některé závěry, které můžeme z našeho šetření učinit:
- Často náročná onkologická léčba je ordinována krátce před letálním exitem
- Většinou je již nepřínosná jak z onkologického hlediska, tak z hlediska celkového stavu pacienta.
- Finanční náročnost je značná a omezuje naši případnou kurativní terapii u jiných pacientů
Není příliš obtížné vyvodit jasné závěry. Specifickou léčbu včas ukončit. Obtížnější je však řešit konkrétní situaci. Příkladně: pacient patří k našim dlouholetým, jeho „zkušenosti“ jsou vynikající, jeho důvěra k nám je veliká, chce se za každých okolností léčit. My víme, že možnosti onkologické terapie jsou již vyčerpány, ale naší snahou musí být kvalita života (QoL) pacienta, a ta se po ukončení léčby může zcela zhroutit. K nezanedbatelným patří i tlaky rodiny, jeho známých, společenských institucí, ochota vše platit apod. Ke všemu ještě přistupuje výrazná individualita každého jedince, známé nečekané, takřka zázračné zvraty ve vývoji konkrétní nádorové choroby. Domnívám se, že užití méně náročné onkologické léčby se zbytečně (především těmi mladšími) přehlíží. Nejde o placebovou léčbu, ale o terapii specifickou – monoterapii, použití redukovaných dávek cytostatik, metronomickou chemoterapii, paliativní ozáření apod. Přiznejme si, že i lepší psychologická péče, případně uskutečněná klinickými psychology, religiosní péče by nám v těchto konkrétních případech mohla značně pomoci.
Psané zásady, strohá kriteria patrně nám nepomohou a situaci nevyřeší. Zde do popředí vystupuje nejen odborná, ale i morálně-etická erudice lékaře, který by měl na základě svých zkušeností a po konsultaci s ostatními kolegy, rozhodnutí učinit.
Datum přednesení příspěvku: 12. 5. 2006