Jak přežít v medicíně – metastudie o kvalitě života lékařů

Lékaři na celém světě a zejména ti, kteří se specializují v onkologii, jsou významnou rizikovou skupinou pro rozvoj syndromu vyhoření. Z celosvětově provedených výzkumů pracovního vytížení a spokojenosti onkologů vyplývá, že přibližně 10-50 % onkologů splňuje kritéria syndromu vyhoření dotazníku MBI, který měří dimenze emočního vyčerpání, deperzonalizace a osobního uspokojení. Z metastudií, které byly provedeny, vyplývá, že průměrně každý třetí onkolog (36 %) je významně emočně vyčerpaný. Mezi nejčastěji uváděné příčiny vyčerpání patří nadbytek práce, nedostatek času věnovanovaný zálibám a rodině, zahlcení administrativou, nedostatečné finanční ohodnocení a emočně náročný kontakt s pacientem. Většina autorů výzkumů doporučuje provést strukturální změny v pracovních podmínkách, aby se předešlo dalšímu přetěžování onkologů.

Autoři výzkumných studií provedených na toto téma nejčastěji navrhují, aby došlo k lepšímu rozdělení zodpověnosti mezi jednotlivé onkology, přenechání administrativní práce jiným odborným pracovníkům (sekterářkám, data managerům), aby byl optimalizován pracovní proces (management kvality) a aby byli lékaři a sestry školeni v oblasti komunikačních schopností a strategií řešení interpersonálních konfliktů. Dále doporučují zhodnotit vyvážení poměru mezi časem stráveným v práci a volnočasovými aktivitami. Jako vhodné vidí také to, že by lékaři měli vhodnou formou zpracovat témata smrti a umírání, čehož jsou každodenními svědky. Navrhují také zlepšit spánkový management lékařů, kdy implementace systému snižujícího spánkovou deprivaci měla za následek méně chyb v úsudku lékařů a méně objednávek laboratorních testů, čímž došlo ke snížení nákladů na provoz oddělení. Rovněž doporučují zavést kurzy zvládání stresu, kterému se lékaři během svého povolání nevyhnou, nicméně tento kurz jim může pomoci jej lépe zvládat a zabránit tak rozvoji syndromu vyhoření. Z provedených výzkumů také vyplývá, že onkolog během své profesionální kariéry, která může trvat přibližně 40 let, vede s pacienty cca 150 000-200 000 rozhovorů. Klinický onkolog hovoří s pacientem častěji, než provádí jakoukoliv jinou činnost, a přitom v tomto ohledu nemá žádné formální vzdělání.

Shanafelt et al. (2005) z Mayo Clinic v americkém Rochesteru podotýkají, že výzkumů o depresivitě, syndromu vyhoření a nefunkčním sociálním a rodinném životě u lékařů bylo doposud provedeno mnoho, nicméně existuje velmi málo empiricky ověřených strategií vedoucích ke zlepšení kvality života onkologů, jelikož většina doporučení se zakládá na kvalifikovaném úsudku odborníků. Z dotazníku autorů mezi 238 onkology vyplývá, že k uchování jejich duševního i fyzického zdraví jsou nejdůležitější tyto strategie: udržování filosofie pečování o umírající pacienty, vědomí, že onkologická péče má smysl, uchránění času pro rodinu od práce, komunikace s rodinou nebo blízkými, dovolená a snaha o udržení pozitivního náhledu na věc.
Z výsledků vyplynulo, že polovina onkologů vykazovala vysokou kvalitu života, což bylo asociováno zejména s dobrým rodinným zázemím a duševním zdravím, nicméně autoři v diskusi uvádějí, že propojení mezi osobnostními rysy a využíváním specifických strategií k uchování dobré psychické pohody by mělo být předmětem dalšího studia.

Na Mayo Clinic se tým Taita Shanafelta (Shanafelt, Chung, White & Lyckholm, 2006) dále zabýval tím, jak zvýšit profesní spokojenost onkologů. Upozorňují na to, že volba onkologické orientace je velmi specifickou karérní cestou, což nemusí být zjevné pro neobeznámené pozorovatele. Proto zdůrazňují, že výběr specifické karérní orientace je zásadní pro budoucí spokojenost.

Ke zjištění,který typ kariéry je pro každého onkologa nejvíce vhodný, je důležité si ujasnit své osobní cíle, které jej naplňují – např. léčit lidi, být dobrým odborníkem, vybudovat úspěšnou praxi nebo hledat nejúspěšnější cestu, jak bojovat s onkologickým onemocněním. Pokud si lékař uvědomí, které aspekty jeho práce jej nejvíce stresují a nepociťuje žádné uspokojení z jejich splňování, bylo by vhodné zvážit delegování tohoto úkolu na jiného člena týmu, kterého tento typ práce uspokojuje, případně pro tento účel najmout další zaměstnance (např. již zmiňované sekretářky pro administrativu). Také tento výzkumný tým akcentuje důležitost tréninku onkologů v oblasti komunikačních schopností či managementu, aby nebyli při plnění těchto povinností frustrováni, ale měli pocit dobře odvedené práce.