Konference: 2013 XXXVII. Brněnské onkologické dny a XXVII. Konference pro nelékařské zdravotnické pracovníky
Kategorie: Organizace, hodnocení a standardizace onkologické péče
Téma: V. Vzdělávání, kvalita a bezpečnost v onkologické praxi
Číslo abstraktu: 042
Autoři: MUDr. Tomáš Svoboda, Ph.D.
Východiska:
Možností a skutečností, na základě kterých se rozhodujeme o indikaci CHT, je mnoho. Konečný verdikt pak musí vzniknout nejlépe na základě dobrého informovaného souhlasu získaného od pacienta a zahrnujícím zhodnocení rizik vs přínosu. Hlavními zvažovanými skutečnostmi by rozhodně neměly být pohlaví nebo věk nemocného, laboratoř či cena. Až na ojedinělé výjimky je CHT nutno považovat spíše za léčbu paliativní, a to i v případech někdy označovaných jako adjuvance (plicní nádory, pokročilý ovariální karcinom atd.). Cíl: Prezentace se snaží vyhodnotit faktory související s indikací CHT. V řadě případů neexistuje léčebný standard a ani postup podle studií není vhodný. Léčba by měla být individualizovaná podle postižení, symptomů, komorbidit a dalších charakteristik spojených s pacientem a nádorem, ale s řadou výjimek. CHT je nutno podat v okamžiku nejvhodnějších podmínek a předpokladu jejího zvládnutí. Po operaci a při jejím kurativním, adjuvantním záměru je to vhodné nejlépe do 2-3 týdnů po operaci. Při více paliativním záměru je však termín zahájení této léčby zcela otevřený. CHT je třeba podávat podle záměru léčby. V kurativě a adjuvanci bude nejvhodnější aplikovat plnou předepsanou dávku ve stanoveném termínu, tedy i za cenu náročnějšího zajištění podpůrnými prostředky. Jelikož je však CHT povětšinou spíše paliativní, lze její režim často aktuálně modifikovat ve smyslu jeho složení, dávkování a frekvence. Jediným faktorem zůstává dosažení sledovaného efektu při minimální toxicitě pro pacienta. Srovnatelný účinek lze získat podáním nižší dávky cytostatika, přechodem z troj- na dvojkombinaci, či dokonce monoterapii a změnou z weekly aplikace na podání po 2 týdnech nebo minimálních dávek kontinuálně. Na závěr se pokusím tyto myšlenky podpořit předvedením 2 kazuistik, kdy jsem u nemocných s velmi rozsáhlým postižením v rozhodování o podání či nepodání chemoterapie balancoval na hranách obrovského rizika (kardiálního, jaterního, ale teoreticky jakéhokoliv dalšího selhání) vs možného efektu léčby.
Závěr:
Nejdůležitějším faktorem ovlivňujícím naše léčebné rozhodnutí o zařazení chemoterapie, by vždy měl být souhlas nemocného po předchozím vysvětlení rizik a očekávaného přínosu, toxicity a zhoršení kvality života podanou léčbou vs jeho možného zlepšení úlevou od nádorové symptomatologie s možným prodloužením. Důležitý je sledovaný cíl, kterého bychom chtěli dosáhnout a který by měl být reálný. Nejméně důležité je sledování doporučení či standardů léčby, naopak je zde obrovský prostor pro individualizaci a modifikaci na základě zkušeností vlastních i second opinion.
Datum přednesení příspěvku: 18. 4. 2013