HODNOCENÍ IMUNITNÍ ODPOVĚDI U PACIENTŮ S NÁDOROVÝM ONEMOCNĚNÍM

S přihlédnutím k faktu, že nedostatečná imunitní odpověď často koreluje se špatnou prognózou, se výzkum v posledních letech zaměřil na přesný popis stavu a funkce imunitního systému. Do popředí se dostává mapování imunitní odpovědi u nádorových pacientů – tzv. immunoscore. Jedná se o hodnocení přítomnosti nádorových buněk jak v bezprostředním okolí nádoru, tak i v periferní krvi. U onkologických pacientů byly prokázány defekty specifi cké imunity prakticky na všech úrovních (prezentace antigenu, součinnost jednotlivých subpopulací lymfocytů, nedostatečná funkce a někdy i snížené zastoupení CD8 lymfocytů, převaha vlivu imunosupresivních subpopulací lymfocytů T-reg atd.). V rámci velkých studií se zkoumá přítomnost různých imunitních buněk a jejich poměr u nádorových pacientů. Zdá se, že nejlepší prognózu vykazují pacienti s vysokým počtem efektorových lymfocytů CD8, které jsou schopny nádorovou buňku eliminovat. Vzhledem k výsledkům u tisíců pacientů bylo navrženo doplnit klasifikaci TNM u kolorektálního karcinomu o immunoscore. Immunoscore se zřejmě bude týkat i dalších druhů nádorů. Zcela nový pohled na imunologická vyšetření přinesly i klinické úspěchy imunoterapie. Dnešní imunoterapie nepomáhá každému a je otázkou, proč z imunoterapie neprofituje více pacientů. Hledá se proto způsob, jak najít prediktivní biomarkery, které pomohou učinit imunoterapii efektivnější. Zdá se, že hodnocení stavu imunitního systému onkologického pacienta bude pro efektivní imunoterapii velmi významné. U některých pacientů, zejména těch na terapii anti CTLA 4, se objevily závažné autoimunitní nežádoucí účinky (např. autoimunitní zánět tlustého střeva či hypofýzy). Tyto nežádoucí účinky souvisejí s aktivací imunitního systému, jsou předvídatelné a při správné imunomodulaci (zahrnující správný poměr mezi imunostimulací a imunosupresí) i zvládnutelné. Vzhledem k neobvyklým a závažným nežádoucím účinkům by imunoterapii mělo předcházet komplexní imunologické vyšetření, které vyloučí autoimunitní terén či jinou imunopatologii. Otázkou rovněž zůstává správné načasování imunointervenční terapie – je důležité správně načasovat kombinaci imunoterapie a chemoterapie, event. radioterapie tak, aby docházelo k potenciaci efektu. Proto je nutné podotknout, že pro efektivní léčbu je nutná úzká spolupráce mezi onkologem a imunologem. Závěrem možno prohlásit: Imunologická vyšetření u onkologických pacientů považujeme za záhodná a doporučujeme zvážit jejich provádění za standardní.

Práce byla podpořena grantovým projektem IGA NT 13259-3, Liga proti rakovině a PRVOUK-P-27.