Hepatotoxicita onkologické léčby.

   Léčebný režim onkologických nemocných musí na prvním místě zohledňovat účinnost a efektivitu, současně ale musí přihlížet ke klinickému stavu nemocného a přítomnosti komorbidit. Onkologicky nemocní mívají často zvýšené tzv. jaterní testy, či patologické nálezy při USG nebo jiném zobrazovacím vyšetření jater, nicméně jejich celkový klinický nález je ovlivněn imunosupresí, metastázami, infekcí a v neposlední řadě komorbiditami a jejich léčbou. Za těchto okolností prohlásit, že jaterní poškození je v důsledku onkologické léčby je někdy obtížné až nemožné. Játra, coby klíčový orgán metabolismu, nejsou kupodivu poškozena v důsledku onkologické léčby na prvním místě. Nefrotoxický, kardiotoxický a neurotoxický účinek onkologické léčby, a stejně tak nepříznivý účinek na gastrointestinální systém jsou mnohem častější než účinky hepatotoxické. Pokud tedy mluvíme o vedlejších účincích onkologické léčby, pak hepatotoxicita představuje spíše marginální problém. I přesto je však třeba s ní počítat, zejména pro futuro. Obecně lze hepatotoxické látky klasifikovat i) podle chemické povahy ii) podle typu léze iii) podle buněčného mechanismu toxického účinku iv) podle struktury jaterní tkáně, kterou poškozují.

   Dále je dělíme na skutečné hepatotoxiny (obligátní, typické, pravé, přímé) a na potenciální hepatotoxiny (fakultativní, netypické, senzitivující, nepravé, nepřímé). Ty první jsou téměř výhradně produkty chemického průmyslu event. přírodní produkty a jen zcela výjimečně léky. Pro druhou skupinu je typické, na rozdíl od skupiny první, že vyvolávají poškození jater jen u části jedinců, nevykazují přímou závislost na požité dávce a neexistuje pro ně adekvátní model na pokusném zvířeti.

   Expozice organismu hepatotoxickými látkami může vyvolat škálu jaterních poškození.

   Hepatocelulární nekróza. Klinický i laboratorní nález se podobá jakékoliv jiné akutní hepatitidě (například virové). Nemocný může být ikterický, má vysokou sérovou aktivitu transamináz. Onemocnění může mít různou tíži, včetně fulminantního průběhu. Příkladem je intoxikace paracetamolem, metotrexatem, merkaptopurinem, tetrachlormetanem, alfa amanitinem, fosforem nebo těžkými kovy. Formou hepatocelulární nekrózy je tzv. idiosynkratická reakce, po prve popsaná po halotanu. Je to vlastně jakási forma alergie s projevy nekrózy jaterních buněk. Byla později popsaná po INH, STM, chloramfenikolu, jiných ATB a dalších lécích.

   Poléková cholestáza. Rozlišujeme dva typy. Fenothiazinový typ, také nazývaný chlorpromazinový typ, poněvadž se vyskytuje asi u 1 % nemocných léčených tímto lékem. Cholestáza se rozvíjí rychle, nemocný je ikterický, má vysokou aktivitu sérové ALP a GGT. Může mít teploty. Tento typ cholestázy může být také po erytromycinu. Druhý typ se nazývá steroidní, je charakterizován pozvolným nárůstem cholestázy. Může vzniknout po hormonální antikoncepci a u mužů po anabolických steroidech.

   Akutní poléková reakce smíšeného typu.

Vyvolávají ji některé léky jako chinidin, allopurinol, sulfonamidy.

   Jaterní steatóza.

Může být velkokapénková (nejčastěji) nebo malokapénková. Kromě léků může být také v důsledku dlouhodobé parenterální výživy, ale také kachexie.

   Chronické polékové poškození.

Je vzácné, ale například jaterní fibróza byla popsaná po dlouhodobém užívání metotrexatu a nebo chronická hepatitida po amiodaronu. Fluoxuridin může způsobit nemoc připomínající sklerózující cholangitidu.

   Venookluzivní choroba.

Akutní forma vzniká asi 20 dnů po transplantaci kostní dřeně a má až 40 % mortalitu. Rychle vznikne žloutenka, ascites a jaterní selhání.

   Léčba hepatoxického poškození v průběhu onkologické léčby závisí na typu a tíži. Musí být vždy komplexní a měla by být konsultována nejlépe s hepatogastroenterologem nebo internistou.