Hemolýza u diagnostických vzorků: analýza četnosti u onkologicky nemocných, dopad na laboratorní stanovení a testování mechanické rezistence erytrocytů

Konference: 2009 XXXIII. Brněnské onkologické dny a XXIII. Konference pro sestry a laboranty

Kategorie: Onkologická diagnostika

Téma: IV. Laboratorní diagnostika nádorů

Číslo abstraktu: 043p

Autoři: Mgr. Radomír Pilný; prof. RNDr. Lenka Zdražilová Dubská, Ph.D.

Hemolýza erytrocytu v klinických vzorcích je relativně častý problém, který omezuje nebo ovlivňuje laboratorní stanovení celé řady analytů [1,2]. Hemolýza je definovaná jako rozpad erytrocytu způsobený mechanickými nebo fyzikálními vlivy a to bud in vitro nebo in vivo. Při rozpadu červených krvinek dochází k destrukci buněčné membrány a k následnému vyplavení obsahu erytrocytu do plazmy. Hemolýza může probíhat intravaskulárně při autoimunitních hematologických anemiích, při hemolytických anemiích po lécích a nebo například při po transfuzních reakcích [3], další druh hemolýzy může probíhat při odebírání krve a nebo in vitro, při zpracování krve před samotnou analýzou. U některých pacientů léčených chemoterapii nebo radioterapii vyvolává léčba in vivo hemolýzu nebo snižuje odolnost erytrocytu, které in vitro se snáze rozpadají než erytrocyty neléčených dárců [4].

Při laboratorních vyšetřeních je hemolýza jedna z nejčastějších interferencí. Interference, které způsobuje hemolýza jsou:

  1. Interference způsobená samotnou barvou hemoglobinu, kdy hemoglobin má absorpční maxima 415, 540 a 580 nm. Tyto interference se projevují nesprávným měřením analytu, který využívá pro měření těchto vlnových délek.
  2. Interference způsobené uvolněním obsahu červených krvinek do plazmy a tím zvýšení koncentrace některých analytů v plazmě. Výsledky jsou falešně pozitivní. Analyty, které mají vyšší koncentraci v erytrocytu než v plazmě a přímo ovlivňu¬jí koncentraci patří: draslík (23x f v ery.), laktátdehydrogenáza (LD) (160x f v ery), kyselá fosfatáza (ACP) 67 x f v ery) a aspartátaminotransferáza (AST) (23 x f v ery) [3].



    V letech 1/2006 až 3/2008 jsme změřili volný hemoglobin v u více než 118 000 pacientských vzorků Li-heparin plazmy. Volný hemoglobin v plazmě jsme analyzovali u všech pacientských vzorků v primárním materiálu. Srovnali jsme u některých maligních diagnóz množství hemolytických vzorků proti referenční populaci. Námi zvolená koncentrace volného hemoglobinu v plazmě, na které jsme srovnávali výsledky, byla 130 mg/l. V „referenční populaci" mělo hodnotu nad 130 mg/l 2,2% zatím co u diagnózy C50 mělo hodnotu nad 130 mg/l 8,9% pacientů, u diagnosy C55 mělo hodnotu nad 130 mg/l 10,0% pacientů viz. tabulka.

    Vysoké procento hemolytických vzorků u pacientů s diagnózou zhoubného nádoru je způsobeno poškozením červených krvinek v důsledku vlastního maligního onemocnění a především působením chemoterapie nebo radioterapie a jejich sníženou odolností k procesům v preanalytické fázi. Hemolýza ovlivňuje výsledky některých stanovení, mezi nejdůležitější pro klinickou praxi patří stanovení kalia. U pacientských vzorků, které mají koncentraci kalia na dolní hranici referenčního rozmezí nebo pod hranicí referenčního rozmezí a zároveň mají vysokou koncentraci volného hemoglobinu nad je nutné si uvědomit, že se může jednat o významnou hypokalemii, která může být klinicky významná a o těchto hodnotách je nutné informovat ošetřujícího lékaře.

    V současné době jsme dokončili optimalizaci metody pro testovaní mechanické odolnosti erytrocytu. Pomocí tohoto postupu budeme zjišťovat rozdíly v mechanické odolnosti erytrocytu mezi referenční populací a některými vybranými diagnosami a vybranými léky. Mechanická rezistence erytrocytu se provádí naředěním plné krve na koncentraci 10 g/l hemoglobinu. K 10 ml takto zředěné krvi přidáme 10 g skleněných kuliček a celou směs inkubuje na třepačce. V čase 0, 30, 60, 90 minut odebereme vzorek a změříme volný hemoglobin v plazmě.


    Literatura:

    1. Lippi G, Salvagno GL, Montagnana M, Brocco G, Guidi GC; Clin Chem Lab Med ;44:311-316, 2006.
    2. Hawkins R; Clinical Chemistry; 48:796, 2002.
    3. Masopust J; Klinická biochemie požadování a hodnocení biochemických vyšetření; 635, 1998.
    4. Dinesh D, Dugan N, Carter J; Intern Med J.;38:438-41, 2006.


    Tato práce byla podpořena grantem Ministerstva zdravotnictví číslo MZ000209805.

Datum přednesení příspěvku: 16. 4. 2009