Halový systém ošetřovatelské péče a stud pacienta

Indoor system of nursing care and patient shame.

Souhrn

Etika vyčleňuje etický kodex. Je to souhrn pravidel chování v dané společnosti - jsou to základní pravidla slušného chování, protože ty jsou v každé profesi jiné, mění se v závislosti na profese i etický kodex. Je to společenský jev zasahující do Hbitý oblastí Čudského života. Bez etiky, úcty k člověku a respektování jeho základních práv nelze v životě očekávat úspěch. Morálku můžeme charakterizovat jako společenský jev, který odráží mezilidské vztahy a lidskou činnost z pohledu dobra a zla. Morální problém je všude tam, kde člověk v denním zápase o existenci odpovídá za své skutky. Proto člověk zcela zákonitě očekává odměnu za své mravně dobré, svobodné volní, rozhodnutí, odměnu, jejíž dopad sahá až za hranice časnosti. Jaké jsou klíčové hodnoty a principy v ošetřovatelství? Výběr hodnot, které jsou obecně a většinou odborníků považovány za klíčové, je poměrně složitý a závisí od více faktorů. Mluvíme o autonomii, prospěšnosti, spravedlnosti, důvěryhodnosti, pravdomluvnosti a neškodnosti. Cílem Evropské charty práv pacientů je zajistit vysokou úroveň ochrany lidského zdraví. Autoři ve svém příspěvku věnují pozornost i studu, protože v nemocnici není čas stud nemocného respektovat. Pocit studu nebo hanba nebo pocit zahanbení je (negativní) pocit při uvědomění si nesprávného, špatného řízení nebo nějakého jiného osobního nedostatku.

Klíčová slova  

Etika, morálka, morální problém, ošetřovatelství, etické principy, práva pacientů, halový systém

Summary 

Ethics earmark for Ethics Cod. It is the sum of the rules of behavior in a given society - these are the basic rules of conduct decent, as they are in every other profession, varies depending on career and code of ethics, too. It is a social phenomenon which interferes with prompt bizzare areas of life. Without ethics, respect for human beings and respect for the fundamental rights can not be expected to succeed in life. Morality can be characterized as social phenomenon that reflects human relationships and human activities in terms of good and evil . The moral problem is wherever a person in a daily struggle for existence is responsible for their actions. Therefore, one necessarily expects total remuneration for their morally good, free volitiona, decision, reward, whose impact extends beyond its currently. What are the key values and principles in nursing? Choosing values that are generally and most experts considered crucial, is quite complex and depends of multiple factors. We are talking about autonomy, utility, fairness, trustworthiness, truthfulness, and harmlessness. The aim of the European Charter of Patients' Rights to ensure a high level of human health. Authors pay attention in this allowance to shame, because the hospital is not the time to respect the sick. Embarrassment or shame or a sense of shame is ( negative ) feeling, knowing error, bad faith or any other personal deficiency.

Key words 

Ethics, morality, moral problems, nursing, ethics, patient rights, indoor system

Úvod

Slovo ETIKA vzešlo z řeckého slova ethos – mravnost. Věda o mravnosti. Je teorií mravnosti, zkoumá zákonitosti mravního chování jedinců i společnosti. Být mravní bytostí znamená být osobou, která je schopná být mravně odpovědnou za své činy. Základním problém etiky je však to, jak víme, co je dobré a správné. Etika je filozofická disciplína, byla nazývaná praktickou filozofii. Jako samostatný obor lidského bádání byla systemizována starořeckým filozofem Aristotelem. Etika je podle něj naukou o dobrých charakterových vlastnostech. Etika je vědecká disciplína, jejímž objektem je mravnost. Morálka je představována systémem pravidel a norem, které určují chování a jednání lidí. Každý obor lidské činnosti má svou morálku a má ji i ošetřovatelství a následně i každý obor lidské činnosti, včetně ošetřovatelství, má vymezené povinnosti. V ošetřovatelství jde navíc ještě o rozhodnutí, co je pro pacienta prospěšnější, co konat, aby byla schována důstojnost pacienta, jeho autonomie, aby pacient neztrácel naději. Etika je součástí kultury dané společnosti.

Kultura, to jsou naučné, sdílené a předané hodnoty, přesvědčení, normy a zvyklosti určité skupiny lidí. Tyto složky kultury ovlivňují myšlení, rozhodování a jednání specifickým způsobem. Kultura ovlivňuje vzorce chování a myšlení. Kultura je propracované, sdílené a předávané chápání hodnot, životního stylu, přesvědčení určité osoby nebo skupiny osob. Ke kultuře patří rovněž řada obřadních zvyklostí: rituály v mezních životních situacích (narození, křest, svatba, pohřeb) a kodex etického rozhodování včetně způsobu chování /Anzenbacher, 1994/.

Morálka určuje společensky žádoucí a nežádoucí jednání a tak usměrňuje chování člověka ve společnosti. Jde vlastně o definované přesvědčení, že určité chování, jednání je správné a jiné nesprávné. Je to vlastně schopnost rozeznat dobré od zlého /Storig, 1991/. Podle tohoto rozeznávání dobra a zla se vytváří mravní vztahy, což jsou postoje jedince k sobě a k ostatním lidem. Morálku vnímáme jako společensky preferované psané a nepsané normy, které tvoří soubor požadavků na chování člověka. Měřítkem morálky je shoda, či neshoda s vlastním svědomím. Proto je morálka individuální kategorie.

Morálka v ošetřovatelství

Je to, co se týká dobra a prospěchu nebo škody a ublížení nemocnému. Všechny ošetřovatelské úkony mají morální dopad. Morálka jsou reálné mravní vztahy lidí, jsou to vztahy mezi jednotlivci, mezi jednotlivcem a skupinou a také vztahy k sobě samému.

Etika – teorie

Neboli věda o morálce – zkoumá, proč se člověk chová tak či onak. Je filozofickou vědou o správném způsobu života, vychází z racionálních přístupů a snaží se nalézt, popřípadě zdůvodnit společné a obecné základy, na nichž morálka stojí. V ošetřovatelství ji definujeme jako teorii o podmínkách a příčinách ošetřovatelsky žádoucího a nežádoucího chování a jednání.

Co je morální problém?

Problém znamená důležitý sporný námět k řešení. Problém vzniká tam, kde mohou být různé názory. Co je tedy morální problém? Je to důležité téma spojené s rozlišováním mezi dobrým a zlým, správným a nesprávným v denním životě /Munzarová, 2005/. Léčba pacientů a jejich blaho závisí do značné míry na morálce, na etickém a právním vědomí zdravotníků, kteří poskytují péči. Řada morálních otázek a problémů vystoupila do popředí v okamžiku, kdy se začaly zavádět nové technologie, nová léčiva a léčebné postupy.

Základní etické principy v ošetřovatelství

Autonomie

Etický princip, který poukazuje na to, že každý by měl mít právo určovat své chování a jednání podle svých osobních etických zásad. Ctít autonomii jednotlivce znamená připustit jeho volbu podle osobních hodnot a přesvědčení.

Benefice – prospěšnost

Závazek konat dobro a vyhnout se působení škod nebo újmy. Sestry jsou vázány povinností podnikat kroky, které prospívají pacientovi.

Důvěryhodnost

Zůstat věrný svým závazkům a dodržovat je. Tyto závazky vyplývají z důvěryhodného vztahu mezi pacientem a poskytovatelem péče. Moderní ošetřovatelství zdůrazňuje, že by sestra měla působit jako obhájkyně pacienta a jeho práv. důvěryhodnost je zakotvena i v ošetřovatelském etickém kodexu /Kutnohorská, 2007/.

Spravedlnost

Princip vyžadující rovné jednání s lidmi, kteří jsou v podobné situaci a diferencované jednání s lidmi, kteří jsou v různých situacích.

Pravdomluvnost

Závazek říkat druhým pravdu a neklamat je. V jistém smyslu se dá mluvit o pravdomluvnosti vůči sobě samému. Pravdomluvnost je oceňována v řadě kultur a v jejich tradičních hodnotách.

Práva pacientů

Zvolila jsem pouze práva pacientů v bodech, protože v ošetřovatelské péči je na práva pacientů často zapomínáno.

Každý, kdo je tělesně nebo duševně nemocný nebo postižený, nebo kdo je ohrožen takovým stavem, se považuje za pacienta a má právo na potřebnou prevenci, diagnózu a léčbu v zájmu úplné obnovy zdraví, nebo zmírnění následků takového stavu, nebo zamezení dalšího zhoršování stavu.

• Právo na zdravotní péči
• Právo na informovaný souhlas
• Právo odmítnout zdravotnický výkon
• Právo na informace
• Právo nebýt informován
• Právo na ochranu soukromí
• Právo na určení osob i rozsahu poskytování informací
• Právo na svobodnou volbu lékaře
• Právo blízkých osob na informace o zdravotním stavu pacienta
• Právo osob pozůstalých /Gulášová, 2009/

PRÁVO PACIENTŮ je občanské sdružení, které vzniklo jako poradenské sdružení na pomoc pacientům ve využívání jejich práv v zdravotním systému ČR

Porušení práv pacienta 

Při poskytování zdravotní péče může dojít k četným zásahům do pacientských práv. Pacient může utrpět újmu na zdraví následkem nesprávně provedeného zákroku, může být narušeno jeho právo na soukromí či  jeho lidská důstojnost, může být omezena jeho rozhodovací autonomie. Právní řád obsahuje dostatečné mechanismy k tomu, aby se občan nemusel se zásahem do svých práv pouze pasivně smířit. Postižený je oprávněn svá práva hájit a měl by tak i činit. Na práva, jejichž dodržování není vymáháno, se totiž pomalu zapomíná, stávají se pouhým neživým textem v hlubinách sbírky zákonů. Naopak respektování práv, která občané znají a na nichž trvají, se časem stává naprosto samozřejmým. Není proto správné odsuzovat každého, kdo důsledně trvá na svých právech, jako problémového jedince a kverulanta; tím, že občan trvá na dodržení zákona ve své věci, nepřímo přispívá též k dodržení zákona ve věcech svých spoluobčanů.

Nelze však popřít, že proces vymáhání vlastních práv, zejména v oblasti zdravotnictví, není zpravidla nic příjemného. Nejlepší (a též nejlevnější) cestou je proto snažit se budoucím problémům a porušením práv předcházet, byť to není vždy možné. Začít lze již při první návštěvě nového lékaře. Protože současný právní řád dává pacientům právo podílet se na rozhodování o léčebném procesu, pacient by se měl pokusit o dohodu se svým lékařem na podmínkách poskytování péče - co má lékař říkat o vývoji zdravotního stavu pacientovi samotnému a co má říkat členům jeho rodiny, zda pacient ponechá veškeré rozhodování o provedení zákroků na lékaři či zda chce být o všem podrobně informován a co nejvíc o průběhu léčby spolurozhodovat /Gulášová, 2009/. Pacient by též neměl opomenout včasný dotaz, zda bude léčení klást nějaké nároky na jeho peněženku, zejména pokud jde o poplatky za léky. V některých nemocnicích již je zaveden proces, že ihned po přijetí, je-li to možné, pacient dostane poučeni o okolnostech hospitalizace a obdrží formulář, do kterého vyplní své preference a který bude založen do jeho zdravotnické dokumentace.

Ani tehdy, pokud už k problémům došlo a pacient není s výsledky zdravotní péče spokojen, nemusí být vždy jedinou cestou soudní spor nebo trestní oznámení na policii. Téměř nikdy neuškodí, pokud pacient prodiskutuje problém nejprve se svým lékařem /Linhartová, 2007/. Velká většina právních sporů mezi lékaři a pacienty je jen následkem špatné komunikace. Tato nedorozumění vyplývají například z toho, že pacient nesprávně porozumí některému cizojazyčnému medicínskému pojmu. V takovém případě se může stát, že jeho náležitý překlad získá až před soudem, bohužel až po tom, co neuspěl v časově i finančně nákladném sporu vyvolaném omylem. Včasná diskuse s lékařem může pacientovi ušetřit značné částky. Teprve pokud ani po podání vysvětlení není pacient spokojen, je zapotřebí, aby věc posoudil nezávislý třetí.

Stud pacienta

Je to obrana vlastní intimity, varování před tím, co by ji mohlo narušit (ostych), anebo aktuální pocit zahanbení před sebou samým, nad vlastní nedostatečností (hanba). Stud je psychofyzický a často mimovolný jev, který se může projevit zrudnutím ve tváři, kdežto české „stud“ naopak naznačuje souvislost s pocitem chladu a zimy. Fyziologické souvislosti studu nejsou zatím prozkoumány. Jako takový není stud důsledkem mravní výchovy, nýbrž spíše   předpokladem   skutečné   mravnosti. Výchova může   ovlivnit   rozsah   a   způsoby projevování studu, může je usměrňovat, podporovat nebo potlačovat, stud sám však není produktem výchovy /Schmidbauer,1994/.

Vymezení

Stud je velmi složitý jev, který se zatím nepodařilo definovat. Preventivní, varující "stud před něčím" je ostych, následný "stud za něco" je hanba. V  něčem  se  stud  podobá (subjektivní) vině, ostudě, trapnosti a trémě, s nimiž se někdy v běžné řeči zaměňuje. Bližší rozbor však ukáže, že se od nich také významně liší.

Zatímco vina je lítost a přijetí odpovědnosti za nějaké jednání (nebo nečinnost), předmětem studu je vlastní osoba sama. Člověk cítí vinu za něco, co udělal, ale stydí se za to, jaký je. Zatímco míra viny se měří velikostí poškození druhých, stud indikuje míru „poškození“ sebe sama. Na rozdíl od viny a hanby, které se vztahují k minulému jednání, stud je také preventivní: člověk se stydí něco udělat, a tudíž to neudělá („to bych se musel stydět“). Na rozdíl od ostudy, trapnosti a ztrapnění, jež předpokládá svědky a společnost, stydět se člověk může i za věci, které nikdo neviděl a o nichž nikdo neví. Může se stydět dávat najevo své dobré stránky, může se stydět veřejně vystupovat (tréma) nebo příliš vynikat (například ve škole) /Křivohlavý, 1994/. Proto se stud někdy omezuje („nestyď se!“), jindy naopak povzbuzuje nebo probouzí („styďte se!“).

Takřka všechen stud je produktem vnějšího utváření jedince. Jediný skutečně přirozený stud je napříč kulturami sledovaný stud těhotných žen (zahalování těla, přirozený "ústup z popředí", kladení zvláště vysokého důrazu na intimitu).

Oblasti studu 

Člověk se typicky stydí například:

• Jako malé dítě před cizími lidmi. Dítě v určitém věku „se stydí“, když navázalo oční kontakt s cizím dospělým člověkem, zarazí se a schovává za maminku. Ne proto, že by udělalo něco špatného, ale protože se obává narušení své intimity.
• Jako dospělý za nechtěné odhalení své nahoty, případně když se odhalí něco, co si chtěl uchovat sám pro sebe. Ne proto, že by to bylo nečestné, ale protože to nechce vystavit např. posměchu a pohrdání.
• Člověk se stydí nebo hanbí za zbabělost, podlost, nízkost v jednání nebo i v myšlení
• Může  se  však  stydět  i  za  veřejnou  chválu,  poctu  nebo  úspěch,  který  si  nezaslouží /Vycínován, Langová, 2011/.
• Může se stydět za hanebné jednání někoho blízkého, na němž mu záleží („stydím se za tebe“). Psychologové hovoří o „zástupném studu“.

Pohlavní stud 

Filosof Arthur Schopenhauer si všiml, že zatímco rozmnožovací orgány (květy) rostlin jsou ozdobné, nápadné a vystavené na odiv, tělesné uspořádání živočichů je spíše skrývá. Člověk je kromě toho zakrývá i kulturně: „oděv“ některých domorodců v tropech tvoří jen mužské pouzdro na penis. Není to proto, že by své genitálie pokládal za něco špatného, ale protože je cítí jako intimní a nechce je vystavovat pohledům každého. Člověk se tak brání zvěcnění své sexuality, která je rezervována pro soukromí a důvěrnost „ve dvou“./Kind, 1997/

Z nepochopení této skutečnosti vzniká prudérie, mylný dojem, jako kdyby sexualita sama o sobě byla něco nečistého. Prudérní kultura pak vede k potlačování a vytěsnění sexuality, z nichž vznikají neurózy /Riaf, Hiller, 2002/. Jinou reakcí na prudérii je například obscénní jednání, které stud uráží, ale nepopírá: kdyby se lidé  nestyděli,  ztratila  by  obscenita smysl. Stud ovšem ruší a popírá komercializace sexu, kterou často i prostitutky cítí jako nepatřičnou a snaží se vyhradit si oblast, kam zákazníky nepustí, například polibek.

Hodnocení a význam

Studem člověk projevuje:

• schopnost odstupu vůči sobě samému,
• skutečnost, že mu na něm samém záleží,
• skutečnost, že na sebe klade měřítka, jimž nemusí dostát.

Právo na stud 

Pacient má podle mezinárodních i českých předpisů právo na soukromí při léčbě. V nemocnicích je však toto právo často porušováno, chybí soustavní státní kontrola a tuto oblast zanedbávají i zdravotní pojišťovny a profesní zdravotnické organizace.

nás bohužel setrvačností z minulosti stále ještě dochází k hrubým prohřeškům vůči soukromí pacientů /Heretik, 1993/. Stačí si projít namátkou pár zdravotnických zařízení v jakémkoli městě. Stále přežívá např. zlozvyk sester či i dokonce lékařů - vyjít z ordinace do čekárny a před ostatními lidmi se pacienta ptát: Tak co, pane Nováku, co vám je dneska?

Zastaralý zákon o péči o zdraví lidu se o právu na soukromí zmiňuje jen velmi kuse, např. je zmíněna mlčenlivost zdravotníků, co se týče zdravotní dokumentace (ale ani zde zákon není důsledný, umožňuje v rozporu se zahraničím přístup k dokumentaci bez souhlasu pacienta příliš širokému okruhu osob), nebo existuje právo pacienta nesouhlasit s přítomností jiných lidí při léčbě, pokud nejsou přímo zapojeni do léčby - míní se však spíše jen personál daného zdrav. zařízení, ovšem v praxi u nás dochází k daleko horším věcem.

Personál je někdy "raněný profesní slepotou", neuvědomuje si tyto věci, o to více je však nutno zajistit, aby vedoucí pracovníci školili personál pravidelně i v těchto otázkách a aby nezávislá kontrola systematicky průběžně monitorovala úroveň poskytování zdravotní péče /Kapounová, 2007/.

V západní zemi by pacient okamžitě opustil zdravotnické zařízení, které by se dopouštělo takového hrubého porušování soukromí pacientů - západní pacient má okamžitou účinnou pomoc u své pojišťovny nebo u státem placeného ombudsmana pro zdravotní péči. Stačí nahlásit lékaře a druh prohřešku, a příslušná osoba či instituce jde věc vyřídit za pacienta - jméno pacienta může na přání zůstat utajeno, takže instituce zajistí nápravu (pohrozí lékaři pokutou či odejmutím licence), ani by se lékař dověděl, kdo si na něho stěžoval - pacientovi se pak nemůže mstít.

U nás pacient samozřejmě ví, že se ho zpravidla nikdo nezastane. Bojí se, že ztratí lékaře a jiný ho nevezme. Jen ti méně bojácní zkusí dát stížnost na krajský úřad - ale kolik našich krajů či pojišťoven skutečně ihned prověřilo podstatu stížnosti v praxi? Vždyť naše zákony ani nepočítají s provedením předem neohlášené kontroly, což je v zahraničí zcela běžné a pro kontrolní instituce povinné (např. západní zákony běžně nařizují, že dozorčí správní úřad musí provést nejméně jednu předem neohlášenou kontrolu ve zdrav. zařízení).

Péče o pacienta na neurochirurgii – ošetřovatelský halový systém

Na nezvané klinice v nezvané nemocnici v ČR je halový systém ošetřovatelské péče. Tahle jednotka intenzivní péče má celkem šest lůžek. Čtyři pacienti leží společně ve velké hale a dva pacienty jsou ve speciálním boxu, který je od haly oddělený prosklenou stěnou a zde se nacházejí další dvě lůžka. Pacienti co vedle sebe leží, jsou od sebe odděleni pouze hadrovou plentou a často vedle sebe leží ženy i muži. I když je od sebe odděluje plenta a zejména v nemocnici je každý pacient vnímavý jedinec tak každý vnímá to, co se vedle něj děje. Nehledě, na tom, že pacienti jsou umístěni naproti sobě tak na sebe vidí. Při ranní hygieně před každého pacienta dáváme sice speciální zástěnu, ale je tady neustálý pohyb lidí, zejména doktorů, kteří tady píší vizity a chodí jednotlivé pacienty vyšetřovat. I když se sestry snaží  každého      pacienta      chránit,      někdy      nelze      plně      jejich      intimitu      zachovat /www.wikipedia.org./wiki/stud/. Nejvíce se pacienti zajímají jeden o druhého a často se sester ptají, s čím tady leží pán nebo paní, proč se nehýbe, proč nadává. Často víc jak jejich vlastní zdravotní stav je zajímá stav toho druhého. A jak mají sestry šetrně odpovědět na takové otázky, aniž by pacienta nějak urazily. Krom problému s ranní hygienou a neustálých dotazů s čím tady kdo leží se další problém objevuje při vyprazdňování. I když sestry přiznali, že oni by na mísu nedokázali jít nikde, a už vůbec ne, když hned na vedlejší metr vzdálené posteli leží někdo jiný a ještě hůře když je to někdo opačného pohlaví /Janosiková, Daviesová, 1999/. Myslíme si, že tohle je věc, která není v žádné nemocnici plně vyřešená. A co  teprve jednotlivé vyšetřování, v kolika nemocnicích leží pacienti, kteří čekají na vyšetření na jednotlivých chodbách, hodně se zapomíná na pocity pacientů jedoucích na takové vyšetření. Nebo pokud dojde na oddělení akutní příjem, který musí okamžitě na sál, sestry je rychle odkryjí, umývají, holí jim hlavy a přitom na sestry koukají další tři páry zvědavých očí ležících pacientu.

Závěrem

Co dodat na závěr? Myslíme, že je jen na nás jak se k tomuto problému, který se objevuje každý den v našem pracovním životě postavíme. A hlavně je jen a jen na nás to, abychom každému pacientovi zajistily dostatek soukromí, nezabere to moc času a tomu druhému to může zpříjemnit následující pobyt v nemocnici.

Seznam použité literatury 

1. ANZENBACHER, 1994. Úvod do etiky. Praha, ZVON, 1994, 292 s., ISBN 80-7113–111-3
2. GULÁŠOVÁ, 2009. Právne aspekty zdravotnej a ošetrovateľskej starostlivosti. Martin, Osveta, 2009, 127 s., ISBN 978-80-8063-307-3
3. HERETIK, 1993. Základy forenznej psychológie. Bratislava, SPN. 1993.224 s., ISBN 80- 08-01870-4
4. JANOSIKOVÁ, H., DAVIESOVÁ, J.L. 1999. Psychiatrická ošetrovateľská starostlivosť. Martin, Osveta. 1999551 s., ISBN 80-8063-017-8
5. KIND, 1997. Psychiatrické vyšetrenie. Trenčín, Vydavateľstvo F. 1997, 156 s., ISBN 80-967277-3-7
6. KAPOUNOVÁ, , 2007. Ošetřovatelství v intenzivní péči. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 352 s. ISBN 978-80-247-1830-9.
7. KŘIVOHLAVÝ, 1994. Jak zvládat stres. Praha, Grada, Avicenum. 1994, 190 s., ISBN 80- 7169-121-6
8. KUTNOHORSKÁ 2007. Etika v ošetřovatelství, 1 vyd. Praha, Grada 2007. 164s. ISBN 978-80-247-2069-2
9. LINHARTOVÁ, 2007. Praktická komunikace v medicíně. Praha, Grada, 2007, 152 s., ISBN 978-80-247-1784-5
10. MUNZAROVÁ, 2005. Zdravotnická etika od A do Z. Praha, Grada, 2005, 153 s., ISBN 80-247-1024-2
11. RIAF, , HILLER, W. 2002. Somatizačná porucha a hypochondria. Trenčín, Vydavateľstvo F, 2002, 127 s., ISBN 80-88952-07-0
12. SCHMIDBAUER, 1994. Psychologie - lexikon základních pojmu. Praha, Naše vojsko. 1994, 203 s., ISBN 80-206-0459-6
13. STORIG, , J. 1001. Praha, ZVON, 510 s., ISBN 80-7113-041-9
14. VYCÍNOVÁ, , LANGOVÁ, M. 2011. Vybrané kapitoly z psychologie. Český Těšín, Československý spisovatel, 2011, 159 s., ISBN978-80-7459-014-6
15. http://www.mzcr.cz/kvalitaabezpeci/obsah/prava-pacienta_2401_18.html wikipedia.org./wiki/stud
16. http://www.mzcr.cz/kvalitaabezpeci/obsah/prava-pacienta_2401_18.html