Faktory ovlivňující léčbu konvenčního osteosarkomu u dospělých pacientů.

      Úvod

   Osteosarkom je nejčastější primární maligní kostní nádor, představuje pouhé 0.2 % ze všech zhoubných nádorů, s incidencí kolem 2-3 případů/1 mil/1 rok.

   Obecně se osteosarkomy dělí na nízce maligní, kde metodou volby je radikální chirurgický výkon bez nutnosti adjuvantní onkologické léčby, prognóza je příznivá s 5letým přežitím kolem 90 %.

   Naopak vysoce maligní, high-grade osteosarkomy jsou velmi agresivním systémovým onemocněním. Konvenční osteosarkom je typickým nádorem dětí a adolescentů, avšak s charakteristickou bimodální distribucí. Druhý vrchol výskytu je kolem 60. roku života.

   Nad 30, resp. 40 let věku je z celkového počtu zaznamenáno méně než 30 % případů. S touto věkově specifickou subpopulací je z hlediska léčby mnohem méně zkušeností. V klinické praxi jde tedy o dětský typ nádoru u dospělých pacientů.

   Při použití předoperační chemoterapie s následným chirurgickým výkonem a konzolidační chemoterapií publikují velká onkologická centra ve světě 5leté přežití u dětí a adolescentů kolem 65 %, v případě primárně metastatickým forem přežívá 5 let méně než 20 % pacientů. Vzhledem k obecně výrazně horším léčebným výsledkům u dospělých pacientů (5leté přežití pod 50 %) je snaha o optimalizaci léčebných protokolů, kdy většina dospělých pacientů je vyjma lokální léčby chirurgií léčena systémovou chemoterapií dle agresivních pediatrických protokolů, s nutností větší či menší úpravy pro toxicitu a komorbidity.

   Soubor pacientů a metody

   Vyhodnotili jsme soubor 36 dospělých pacientů (19-82 let) s konvenčním osteosarkomem, kteří byli léčeni na základě rozhodnutí multidisciplinárního týmu v letech 1999-2010 s následným sledováním. 50 % pacientů bylo starších 30 let, 36 % starších 40 let.

   33 % pacientů bylo primárně metastatických v době stanovení diagnózy.

   Součástí sdělení je vyhodnocení souboru včetně 5letého přežití, PFS, EFS, ve vztahu k možným prognostickým a prediktivním faktorům (rozsah, lokalizace, možnost R0 resekce, histolopatologická odpověď, nutnost redukce denzity léčby, ALP, LD, p53, p-glykoprotein, Ki 67, HER 2 neu dle IHC/FISH, CD 133 a nestin pozitivní buňky).

   Závěr

   I přes veškeré pokroky v diagnostice a léčbě konvenčního osteosarkomu v posledních dvaceti letech ovlivňují výsledky léčby v klinické praxi lokalizace, operabilita a odpověď na předoperační chemoterapií (v korelaci s Ki 67). V populaci starších pacientů je významným faktorem i redukce dávkové denzity systémové léčby. I když lokální chirurgická kontrola nádoru po neoadjuvantní chemoterapii je žádoucí, u starších pacientů s progresí při systémové chemoterapii je třeba maximálně zvažovat reálný profit z další možné léčby s ohledem na kvalitu života pacienta.