Etika a přístup k nemocnému na JIP

 Souhrn

Nemocní v kritickém stavu jsou citlivou etickou problematikou, protože jsou zcela bezmocní, tj. nemají nad sebou ani svou situací žádnou kontrolu. Jsou závislí na zdravotnických pracovnících, jejich odbornosti a na jejich morálních kvalitách, mezi které patří zodpovědnost, přesnost a svědomitost. U nemocných v kritickém stavu se střídá mnoho zdravotnických pracovníků, kteří v časovém stresu dělají výkony zachraňující život pacienta. Proto je třeba vytvářet dobrou pracovní atmosféru a nekonfliktní spolupráci mezi zainteresovanými na jeho osudu. Taková pracovní atmosféra je závislá od vysoké odbornosti zdravotnických pracovníků, protože z ní pramení jistota. Po těžkých operačních výkonech a stavech bezprostředně ohrožujících život bývají nemocní bez nálady, smutní až depresivní. Proto je potřebný neustálý kontakt s ošetřujícím personálem, aby měl nemocný jistotu, že v nečekané situaci je pomoc nablízku. Při péči o nemocné v kritickém stavu se nejčastěji projeví osobní morální úroveň ošetřujících. S pooperačními stavy, úrazy a náhlými příhodami je spojena akutní bolest s vysokou intenzitou. Je neetické, pokud pacient bezdůvodně trpí a jeho bolest zdravotníci nezvládají, protože každý jedinec má právo, aby se předcházelo a co nejvíce zmírňovalo jeho utrpení a bolest ve všech etapách jeho nemoci.

Klíčová slova

Etika, přístup k pacientovi, JIS, sestra, etické problémy na JIP, intenzivní medicína

Summary

Sick in critical condition are sensitive ethical issues, because they are completely powerless, it mean, They dont have over your situation any control. They depend on the health of workers, their expertise and their moral qualities, such as responsibility, punctuality and conscientiousness. When patients in critical condition alternates many health professionals time constraints make performance saving patient's life. It is therefore necessary to create a good working atmosphere and not in conflict with cooperation between stakeholders on his fat. Such a working atmosphere is dependent on high-level expertise of health professionals, because stem from a certainty. After heavy operational performance and the state immediately life-threatening ill live without mood , sad or depressed . Hence the need for constant contact with nurses to have a lame assurance that an unexpected situation is help at hand. When patients in critical condition is most often blotting personal moral level of caring. The post-operative conditions, accidents and sudden events are associated acute pain with high intensity. It is unethical if the patient is suffering for no reason and medics do not handle pain, because every person has the right to prevent as much as possible and mitigated his suffering and pain at all stages of his illness.

Key words

Ethics, access for patient, ICU, nurse, ethical problems in the ICU, intensive care

Etika a přístup k pacientovi

Etika (z řeckého slova Ethós – způsob jednání, postoj) je  uvažování o správnosti morálky a  jejich  předpisů,  řeší  především  správnost  požadavků   morálky   v  různých  situacích a oblastech.

•  Je větví filosofie, která se pokouší určovat, jak mohou být lidské aktivity hodnoceny jako správné nebo špatné.
• Je principem celé etiky je „konat dobro“ a vyhýbat se zlu.“
• Je vědecká disciplína, jejíž předmětem je mravnost.
• Je praktická filozofie.
• Je součástí kultury dané společnosti /Anzenbacher, 1994/

Původně znamenalo místo bydlení určené společenstvím nebo původem. Předmět etiky může být rozdělen do těchto částí: 

• Normativní etika
• Metaetika
• Praktická etika
• Heteronomní etika
• Autonomní etika – člověk si sám vymezí etické zásady
• Individuální etika – zabývá se morálním profilem jedince
• Sociální etika – etika sociálních skupin
• Bioetika

Normativní etika klade otázky, které mají přímý vztah ke kritériím a standardům správného a špatného chování.

Metaetika je zkoumání druhého stupně o podstatě etického pojednání samotného.

Praktická etika zkoumá konkrétní  situace a rozhodnutí  komplexně,  nebo  v  rámci  oboru (profesní etika).

Heteronomní etika - etické zásady jsou dány z vnějšku, společenskou autoritou, popř. Bohem /Anzenbacher, 1994/.

Bioetika samostatná disciplína, která studuje etické otázky v souvislosti se vznikem, závěrem života a života jako takového.

Zdravotnická etika je etikou normativní, bez jasných závazných zásad a principů.

Etika práv je teorie, podle které se nejprve určí práva nebo morální nároky jednotlivců a potom hierarchie těchto práv. Výhodou je respekt k důležitosti mravních nároků jednotlivců, nevýhodou je, že tato teorie se nevyjadřuje k tomu, jak postupovat, pokud se prává jednotlivců dostanou do vzájemného konfliktu.

Etická teorie je postup, v němž  shrnujeme informace  a vzájemně si konkurují hodnoty a zájmy, formulujeme odpověď na otázku „Co bych měl dělat?“

Morálka je souhrn způsobů jednání jednotlivců ve společnosti, vyjadřuje všechny zvyky, obyčeje, normy, zákony, vše co má lidský život zjednodušovat  danými  vzorci rozhodování a regulovat způsob života jednotlivce ve společnosti. Je předpokladem společenského života, dává nám jistotu, co můžeme očekávat od druhých lidí a dávají hranice našemu svobodomyslnému chování, jednání. Dává nám pocit bezpečí.

Etická teorie má za cíl vytvořit mechanizmy pro řešení naších morálních problémů, kde se uplatňují tři principy:

• hodnota života – hodnota morální
• kvalita života – subjektivní pocit, kdy si sami děláme přibližnou představu, která je ovlivněna našimi zkušenostmi a postoji
• posvátnost života – vyplývá z náboženských postojů /Munzarová, 2005/

Hodnoty lidí se v průběhu života mění, také s ohledem na zdravotní stav, některé hodnoty považujeme za zajištěné, stále a neuvědomuje si, že může nastat jejich změna.

„Etika se musí vypořádat s třemi protivníky, s bezmyšlenkovostí, s egoistickou sebezáchovou a se společností.“    (A. Schweitzer)

Intenzivní medicína

je interdisciplinárním medicínským oborem, zabývajícím se sledováním nemocných, kterým selhávají životní funkce, nemocných, akutně nemocných s následným použitím adekvátních diagnostických a léčebných postupů na zlepšení kvality života. V rámci ošetřování a léčby kriticky nemocných se vyžaduje multidisciplinární přístup. Zdravotničtí pracovníci v intenzivní péči realizují léčbu a ošetřování kriticky nemocných, snaží se přispět k obnovení předchozího zdravotního stavu a kvality života Kolektiv autorů, 2007/. Velmi často jsou v této situaci konfrontováni s problematikou umírání a smrti, která má mít atributy důstojnosti. Při ošetřování kriticky nemocných jsou na ně kladeny zvýšené nároky a jsou ohroženi ve zvýšené míře riziky psychické a fyzické zátěže. Na sestru pracující na jednotce intenzivní péče (dále JIP) jsou kladeny vysoké požadavky, protože musí umět okamžitě reagovat na změnu zdravotního stavu pacienta, což negativně ovlivňuje její  psychický, fyzický a zejména emocionální stav. Sestra musí dělat výkony, které jsou nepříjemné a odpuzující, setkává se s bolestí a smrtí , utrpením, s depresivními , nejistými a těžce nemocnými pacienty, kteří od ní čekají mnohem více než jen slušný přístup či efektivní komunikaci. Dlouhodobé působení chronických stresů může mít na ni destruktivní účinek. Stává se vůči pacientům, ale i spolupracovníkům nepříjemnou, distancuje se od okolí, utahuje se do samoty, snižuje se její pracovní výkonnost. Cítí se tělesně, citově i mentálně vyčerpaná, její sociální role se stává zátěží a dostává se do stádia, které můžeme definovat jako syndrom vyhoření. Je to závažný psychologicko-medicínský problém s dopadem na kvalitu života sestry a její výkon. Projevuje se ztrátou energie a ideálů, což následně vede ke stagnaci, frustraci a apatii. Vede u sestry ke ztrátě zájmu o lidi, s nimiž pracuje, k citové otupělosti ve vztahu k pacientům. Nepociťuje k nim lítost a nemá k nim ani potřebnou úctu.

JIS slouží především pro:

• děti, které jsou na léčebném pobytu v našem zařízení a během hospitalizace dojde k náhlému a závažnému zhoršení klinického stavu,
• děti, u kterých byl prováděn výkon v celkové anestezii (bronchoskopie, operace), a vyskytly se komplikace, které vyžadují intenzivní péči, případně neodkladnou léčbu,
• pacienty, kteří byli přeloženi z jiného zdravotnického zařízení a potřebují intenzivní péči,
• v omezeném počtu i pro dětské pacienty z naší spádové oblasti.

Na JIS se léčí pacienti: 

• onemocnění centrálního a periferního nervového systému
• nervovo - svalové onemocnění
• poruchy vědomí, epileptické záchvaty
• bolesti hlavy
• degenerativní a demyelinizační onemocnění nervového systému
• demence
• závratě různé příčiny
• onemocnění periferních nervů
• nervovo - svalové onemocnění
• neurologické poškození /Šimko, Babík, 1997/

Typy JIS 

Mezi specializované typy JIP patří například:

• Novorozenecká JIS
• Dětská (pediatrická) JIS
• Psychiatrická JIS
• Koronární jednotka (koronární JIS) pro srdeční příhody
• JIS kardiochirurgie
• Kardiovaskulární JIS
• Mobilní JIS
• Chirurgická JIS
• Ortopedická JIS
• Gynekologicko-porodnická JIS
• Interní JIS
• Jednotka pro noční intenzivní zotavení (pro operace s krátkodobou hospitalizací)
• Neurologická JIS
• Popáleninová JIS
• Úrazová (traumatologická) JIS
• Respirační JIS
• Geriatrická JIS
• Metabolická JIS
• Infekční JIS
• Neurochirurgická JIS

Pacient na JIP (pojetí pacienta na JIP)

Pacient se  do takového prostředí dostává v důsledku závažného zdravotního stavu, bud následkem plánované operace, kdy je s možností pobytu na JIP dopředu informován, nebo náhle v důsledku zhoršení zdravotního stavu, či jiných komplikací vyžadujících si operační zásah.

Představy pacientů se liší hlavně v souvislosti s jejich předchozími zkušenostmi s pobytem v nemocnici. Pro někoho je slovo JIP charakterizováno jako spousta hadiček, monitorů, pískajících pump. Pro dalšího, kdo se již tímto prostředím seznámil, to může být neustálé sledování, hluk, přímý kontakt se sestrou, zásahy do soukromí a intimity. Ve výsledku je to pro většinu nepříjemný zážitek.

Tito pacienti bývají většinou kontinuálně sledování pomocí EKG monitorů, kdy vlastní elektrody přístroje se musí připevnit na hrudník, v časových intervalech sledování fyziologických funkcí, stavu vědomí, kdy je zapotřebí zjistit zda pacient není dezorientovaný, zda jsou jeho odpovědi adekvátní, zda se neprojevuje dysartrie, poruchy vyjadřování jako fatická porucha, zda zornice jsou stejné velikosti, kolik toho nemocný vypije, vymočí, kdy byl na stolici, sleduje se stav jeho pokožky, vlastní hygiena, kterou většinou nemocný neprovádí sám ale se sestrou. Všechny tyto výkony jsou velkým zásahem do intimních krajů pacienta a přesto, že mu mohou být  většinou nepříjemné,  je vystaven  neustálým  příkazům sestry,protože s operací souhlasil a v tomto souhlasu byl na to upozorněn, aniž by měl vlastní představu, co ve v pravém smyslu obnáší /Dobiáš, 2007/.

Je to právě setra, která by mu měla být v této chvíli nejblíže a být mu nápomocná.

V této chvíli by sestra neměla pohlížet na pacienta jako na pasivní bytost, která se odevzdaně podřizuje rozhodnutím, příkazům a péči zdravotnických pracovníků.

Nejčastějším problémem, se kterými se potýkáme na pracovištích (otevřeného typu, např. JIP, 6 lůžek) je zajištění intimity. Pro mnohé z nás, jako zdravotníků, je to běžná rutina, pro pacienta je to nepříjemný zážitek – odhalení celého těla. Omlouváme to napojením pacienta na monitor, často pacient leží odkrytý naším zrakům celé minuty, aniž by si zdravotník uvědomil své chyby. Velmi často se zapomíná na to, že tyto JIP jsou smíšené, muži a ženy, a často zapomínají i na tento fakt že odhalují dotyčného pacienta i ostatním pacientům. Dalším častým problémem bývá stud. Jsme lidé rozličných povah a nátur, a tím jako jedinci jedineční. Někteří pacienti mívají problémy svěřit své intimní přání někomu, koho znají velmi krátkou dobu. Týká se to především vyprazdňování. Na tomto otevřeném typu JIP je velmi častý problém, že pacienti nejdříve zjišťují informace, kde mohou odejít na toaletu a jak zde bude tento proces probíhat, když jsou po operaci a díky komplikacím nemohou opustit lůžko. Při seznámení s mísou s bažantem často odmítají jíst a pít. U mužů je potom velký problém, vysvětlit jim, že jediný způsob pro vyprázdnění je právě mísa, pro ně je to často ponižující pocit. Bohužel naše JIP nemá toaletu a zajistit soukromí pro jednotlivého pacienta je zde téměř nemožné. Pacient se cítí „nemožný“, stydí se před ostatními pacienty, stydí se i před personálem. Často dochází i k pochybení ze strany zdravotnického personálu, který často tento problém řeší veřejně, hlasitě, bez ohledu na osobní stud pacienta. Na tyto citlivé věci v průběhu péče o pacienta narážíme každou chvíli /Kapounová, 2007/. Během vyšetřování při vizitě lékařem, lékař bere jako samozřejmost odhalit hrudník pacienta, při zavádění permanentních katetrů, ale také při návštěvách, kdy zasahujeme do jejich rozhovoru, za cílem je povzbudit, aby rodina podpořila pacienta, často bez ohledu zda se pacientovi to líbí nebo ne.

Chybí zde empatie, schopnost vcítění se do situace, v níž se ocitli její pacienti. Je uměním zdravotníka a velmi málo z nich použije otázku: „Jak by mi asi bylo, kdybych se dostala do jejich pozice, co bych nejvíce potřebovala a co by mi nejvíce pomohlo?“

Empatie, úcta a autentičnost jsou označovány jako za základní faktory pro snadnější navazování vztahů. Pro sestry je předpokladem soustředěné pozornosti na nemocného a vše co s ním souvisí. Pro dobrou sestru by nemělo být jediným cílem to, že chápe pacienta a řeší pacienta jako problém, ale měla by o něm přemýšlet jako o tajemství, o něčem co je dáno mezi ní a pacientem, a měla by ve svém pacientovi vidět rovnocenného člověka s přibližně stejnými pocity a potřebami.

K jeho odhalení je nutná a nezbytná komunikace. Již při prvním kontaktu s nemocným záleží na našem chování. Nemocný přijde k hospitalizaci mnohdy poprvé v životě, je plný strachu, emocí a okolí vnímá často citlivěji, než si dovedeme představit.

Zdravotníci se na odděleních pohybují zcela suverénně, jelikož jsou v prostředí, které je jim známé a blízké.

Komunikace je definována jako lidská schopnost užívat výrazových prostředků, jak slovních tak mimoslovních, k vytváření a udržení mezilidských vztahů. Komunikace se uskutečňuje sdělovacím procesem, v němž člověk projevuje svoje city, vůli, myšlenky a sděluje informace. Komunikace s nemocným je významnou složkou profesionálního chování, což jsou takové formy projevu, které jsou typické pro určité povolání a které se vyvíjí po celou dobu jeho trvání.

Člověk potřebuje mluvit, aby jej někdo poslouchal a slyšel, aby měl pocit sounáležitosti s ostatními lidmi. Komunikace často však přináší nebezpečí nepochopení, odsouzení, zklamaní.

Dnešní medicína poněkud posouvá tradiční roli nemocného a jeho rodiny. Z pasivního konzumenta zdravotní péče se člověk potřebuje stát aktivním účastníkem úsilí zdravotníků o udržení či návrat vlastního zdraví a soběstačnosti v základních denních činnostech.

Tradiční vztah zdravotníků k nemocnému a jeho rodině se většinou vyznačuje autoritativním přístupem. Ten není nejvhodnější, pokud se chceme podílet na aktivizaci nemocného společně s rodinou. Předem vytváří vztah dominance a podřízenosti, který je nutný podřídit partnerství. Partnerství se vyznačuje (dle Křivohlavého, 2002):

• Autoritou a pravdivostí ve vztahu k nemocnému a jemu blízkým osobám
• Úctou a respektem k nemocnému a jemu blízkým osobám
• Porozuměním a empatií pro nemocného a jemu blízké osoby

Sestra si musí uvědomit, že narušení stereotypu, odloučení od nejbližších, pobyt v nemocnici a změna stravovacích  návyků  mají  negativní  vliv na pacienty.  Z toho  vyplývá, že péče o pacienty klade na sestry mimořádné fyzické a psychické nároky. Při péči je nevyhnutelný přístup. Sestra nemocné aktivizuje a vzhledem k jejich možné snížené soběstačnosti často uspokojuje jejich biologické potřeby. Je důležité, aby je i v jejich stavech bezmocnosti, citového strádání a psychické podpoře dokázala podpořit a probudit v nich opět chuť do života.

Pokud jde o práci zdravotníků, vystupuje požadavek individuálního přístupu k pacientům. Chybí – li individuální přístup, ztrácí práce zdravotníků účinnost, zdravotníci nemohou využít možnosti, které jim kontakt s pacientem v rámci efektivního ošetřování dává. Ve vztazích k pacientovi se omezuje orientace zdravotníka na technickou stránku práce, rutinní úřadování, často spojené s nedostatkem přemýšlivosti, odborné úrovně, nadřazenosti a až k profesionální únavě a deformaci /Gulášová, 2008/. To vede k problémům, nezdarům, konfliktům, a neshodám. Nezřídka pak vzniká bludný kruh rutinního způsobu práce, zúženého jednání s pacienty, problémů ve vztazích s nimi, neuspokojených pracovních výsledků, nespokojeností sama nad sebou a s vykonanou prací.

Sestry a etické problémy

Posouzení toho, zda sestry řeší etické problémy, je obtížné i proto, že pro ně samotné není jednoduché určit, co je vlastně etický problém. Sestry na dotaz, s jakými etickými problémy se setkávají, mají problém odpovědět, nevědí přesně, mnohé problémy jako etické ani nevnímají. Typickým příkladem konfliktu hodnot při ošetřování pacientů, který uvádí zahraniční literatura, je polohování pacientů proti jejich vůli. Námi oslovené sestry se nad tímto problémem spontánně nezamýšlely, v osobním kontaktu pak při řešení takové situace nepoužívají terminologii principů a hodnot, ale ošetřovatelských standardů, dodržování léčebného režimu, prevence dekubitů.

Sestry mají pocit, že pro rozhodování v případech takzvaných „velkých morálních dilemat“, jako jsou otázky eutanazie, vysazení nebo nenasazení život udržující léčby, interrupce, darování orgánů, asistovaná reprodukce apod., nemají žádné pravomoci, „stejně vždycky nakonec rozhodne lékař, jich se nikdo neptá“. Na druhou stranu vnímají to, že lékaři někdy rozhodují proti vůli nemocného nebo pacientovi ani neposkytnou možnost rozhodovat se, volit různé možnosti.

Sestry samozřejmě při řešení problémů mohou využívat a kombinovat různé postupy. Mohou používat metodu řešení obvyklou při poskytování péče pomocí ošetřovatelského procesu a mohou používat i modely, které nabízejí pomoc při zkoumání hodnot a definování potřeb (dobra) klienta

Na problematiku, zda sestry řeší etické problémy, můžeme pohlížet ze dvou úhlů: 

• zda se sestry systematicky podílejí na vyhledávání a stanovení problému, provádějí analýzu, plánují intervence a realizují činnosti, které by vedly k vyřešení konkrétního problému, případně k prevenci problémů dalších /Gulášová, 2008/.
• slangové vyjádření skutečnosti, že mne něco trápí, nemohu se s tím smířit, přemýšlím o tom, ale nejsem si jistá, zda mám dostatek sil či pravomocí danou situaci řešit /Linhartová, 2007/. Sestry samozřejmě při řešení problémů mohou využívat a kombinovat různé postupy. Mohou používat metodu řešení obvyklou při poskytování péče pomocí ošetřovatelského procesu a mohou používat i modely, které nabízejí pomoc při zkoumání hodnot a definování potřeb (dobra) klienta.

Nejčastější  problémy,  které  uvádějí  zdravotníci,  jsou  nedostatek  času,  chování  lékařů k pacientům, k sestrám a obecně, chování sester k pacientům i sobě navzájem.

Většina sester v České republice nezná teoretické modely etického rozvažování. Sestry etické problémy řeší ve své každodenní praxi. S jistotou lze pak říci, že naše sestry „řeší“, tedy zabývají se etickými problémy, přinejmenším v tom smyslu, že se zamýšlejí nad chováním zdravotnických pracovníků, i když často posuzují kriticky spíše chování „těch druhých“ než chování vlastní. Z vlastní zkušenosti dobře znají pocit morální tísně.

Termín morální tíseň (moral distress) byl poprvé použit v roce 1984. Autor  Andrew Jameton morální distres definuje jako utrpení, které sestry zažívají, když jim okolnosti prostředí nebo podmínky dané pracovním prostředím neumožní jednat tak, jak cítí, že je eticky správné (Vacínová, Langová, 2011). V české ošetřovatelské literatuře se termín morální distres nevyskytuje, dobře je však známý syndrom vyhoření, jenž je jedním z projevů i důsledků morálního distresu. I ze zahraniční literatury je patrné, že ošetřovatelská etika se kromě abstraktních principů zabývá především vztahy mezi zdravotníky a pacienty i mezi zdravotníky navzájem. Verena Tschudin ve své knize Approaches to Ethics – Nursing Beyond

Boundaries uvádí: „Veškerá ošetřovatelská péče je etická péče, dokonce i to, jakým způsobem pozdravíme pacienta, se počítá.

Je zde také důležité připomenout práva pacientů. Práva pacientů jsou odvozeny od základních lidských práv. V r. 1948 vznikla Všeobecná deklarace lidských práv, jako záruka toho, aby se již neopakovalo zneužívání lékařské medicíny, ke kterému docházelo za druhé světové války. Vlastní práva pacientů se vymezují v 60. letech 20.století ve USA a západní Evropě. Příčinou byl ekonomický růst, vzdělanost populace, a zájem pacientů po informacích. Zároveň tyto aspekty vedou k tomu, že se ztrácí osobní přístup k pacientovi, k úniku citlivých informací a s tím související problém ochrany osobních dat pacientů.

Základní předpis, který upravuje problematiku práv pacientů v ČR je Úmluva na ochranu lidských  práv  a  důstojnosti  lidské  bytosti  v souvislosti  s aplikací  biologie  a  medicíny z r. 1997(v platnost vstoupila 1.10 2001). Tato úmluva obsahuje základní principy jako respektování důstojnosti člověka, ochrana integrity jedince, souhlas pacienta se zákrokem, ochrana soukromí, zákaz používání lidského těla a jeho částí ke komerčním či jiným účelům. Zároveň  považuji  za  nezbytné  zde  i  připomenout  i  další  právní  předpis,  který  se  týká postavení  pacientů  a  to  je  Listina  základních  práv  a  svobod,  zejména  právo  na  život, nedotknutelnost  osoby  a  jejího  soukromí, osobní  svobodu,  zachování  lidské  důstojnosti a ochrana zdraví /Kyasová, Chalupová, 2001/.

Dovolte nám je připomenout.

Základní práva nemocných.

• Právo na svobodnou volbu lékaře
• Pacient má právo přijmout nebo odmítnout léčbu po té co byl adekvátně informován
• Má  právo,  že  lékař  bude  respektovat  důvěrný  charakter  všech  jeho  lékařských a osobních podrobných údajů
• Právo zemřít v důstojnosti
• Pacient má právo očekávat, že nemocnice musí podle svých možností přiměřeným způsobem vyhovět pacientovým žádostem o poskytování péče v míře odpovídající povaze onemocnění.
• Je-li to nutné, může být pacient předán jinému léčebnému ústavu, případně  tam převezen poté, když mu bylo poskytnuto úplné zdůvodnění a informace o nezbytnosti tohoto předání a ostatních alternativách, které přitom existují. Instituce, která má nemocného převzít do své péče, musí překlad nejprve schválit.
• Pacient má právo očekávat, že jeho léčba bude vedena s přiměřenou kontinuitou. Má právo vědět předem, jací lékaři, v jakých ordinacích, v jakých ordinačních hodinách a na jakém místě jsou mu k dispozici.
• Právo přijmout nebo odmítnout spirituální a morální útěchu
• Pacient má právo na podrobné a jemu srozumitelné vysvětlení v případě, že se lékař rozhodl k nestandardnímu postupu či experimentu. Písemný vědomý souhlas nemocného je podmínkou k zahájení neterapeutického i terapeutického výzkumu. Pacient může kdykoliv, a to i bez uvedení důvodu, z experimentu odstoupit, když byl poučen o případných zdravotních důsledcích takového rozhodnutí.
• Nemocný v závěru života má právo na citlivou péči všech zdravotníků, kteří musejí respektovat jeho přání, pokud tato přání nejsou v rozporu s platnými zákony.
• Pacient má právo a povinnost znát a řídit se platným řádem zdravotnické instituce, kde se  léčí  (tzv.  nemocniční  řád).  Pacient  bude  mít  právo  kontrolovat  svůj  účet a vyžadovat odůvodnění jeho položek bez ohledu na to, kým je účet placen.

Je velmi vhodné připomenout, že i v článku č. 9 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně je psáno: „ Bude brán zřetel na dřív vyslovená přání pacienta ohledně lékařského zákroku, pokud pacient v době zákroku není ve stavu, kdy může svoje přání vyjádřit.“/Gulášová, 2009/

Co říci závěrem?

Snad jen připomenout některá slova z Etického kodexu sester.

„ Sestra má za povinnost pečovat o zdraví, předcházet nemocem, navracet zdraví, zmírňovat utrpení. Neodmyslitelnou součástí ošetřovatelské péče je respektování lidských práv, jako právo na život, na důstojnost a právo zacházet s úctou. Nezapomenout, že ošetřovatelská péče není omezena na věk, pohlaví, barvu pleti, národnost, politickou příslušnost, nebo společenské postavení. Sestra dodržuje mlčenlivost, chrání důvěrné informace o pacientovi, tyto informace sděluje pouze se souhlasem pacienta a lékaře. Podílí se na zahájení a podpoře aktivit zaměřených na uspokojování zdravotních a sociálních potřeb občanů. Dodržuje pravidla slušného chování, je povinna realizovat co nejvyšší úroveň poskytované zdravotní péče atd.

Závěr

Je nutné opět poukázat na nutnost individuálního přístupu ke každému člověku, je nutné poznat potřeby a pomoc při jejich uspokojování, zajištění jistoty a bezpečí, poznat celého člověka,  jeho  minulost,  zájmy,  schopnosti,  z  nichž  čerpá  svoji  důstojnost,  sebeurčení a sebejistotu, podpořit jeho nezávislost soběstačnost, mít úctu k jeho soukromí a intimitě.

Každý pacient je individuální, a při hospitalizaci dochází k částečné degradaci jeho osobnosti.

Mysleme na to tedy každý den, že člověk, který leží před námi má také svoje pocity, přání, že nejsme pouze roboti nastaveni na stejný program a že není naší ostudou projevit svoje pochopení. Budeme pro tyto pacienty oporou a ne strašákem pro další dny. Kde jsou teď naši pacienti, můžeme být i my.

„Nechť každý usiluje v tom prostředí, v němž žije, aby projevil svému bližnímu opravdový humanismus, na němž záleží budoucnost lidstva.“

LITERATÚRA

1. ANZENBACHER, 1994. Úvod do etiky. Praha, ZVON, 1994, 292 s., ISBN 80- 7113–111-3
2. DOBIÁŠ, et al. 2007. Prednemocničná urgentná medicína. Martin, Osveta, 2007, 381 s., ISBN 978-80-8063-255-7
3. GULÁŠOVÁ, 2008. Telesné, psychické, sociálne a duchovné aspekty onkologických ochorení. Martin, Osveta, 2008, 99s., ISBN 978-80-8063-305-9
4. GULÁŠOVÁ, 2008. Bolesť ako ošetrovateľský problém. Martin, Osveta, 2008, 95s., ISBN 978-80-8063-288-5
5. GULÁŠOVÁ, 2009. Právne aspekty zdravotnej a ošetrovateľskej starostlivosti.Martin, Osveta, 2009, 127s., ISBN 978-80-8063-307-3
6. neuvedena
7. KAPOUNOVÁ, , 2007. Ošetřovatelství v intenzivní péči. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 352 s. ISBN 978-80-247-1830-9.
8. KOLEKTÍV 2007. Výkladový ošetřovatelský slovník. Praha, Grada, 2007, 568s., ISBN 978-80-247-2240-5
9. KŘIVOHLAVÝ, 2002. Psychologie nemoci. Praha, Grada, 2002. 198 s., ISBN 80- 247-0179-0
10. KYASOVÁ, , CHALUPOVÁ, J. 2001. Práva pacientov a ich akceptovanie v podmienkach súčasnej praxe. Revue profesionálnej sestry, 2001, 8, s.49
11. LINHARTOVÁ, 2007. Praktická komunikace v medicíně. Praha, Grada, 2007, 152 s., ISBN 978-80-247-1784-5
12. MUNZAROVÁ, 2005. Zdravotnická etika od A do Z. Praha, Grada, 2005, 153 s., ISBN 80-247-1024-2
13. ŠIMKO, Š., BABÍK, 1997. Hromadné nešťastia-medicína katastrof. Martin, Osveta, 1997, 247 s., ISBN 80-88824-65-6
14. VACÍNOVÁ, , LANGOVÁ, M. 2011. Vybrané kapitoly z psychológie. Český Těšín, 2011, 159 s., ISBN 978-80-7459-014-6