Diskomfort umírajících a možnosti duchovní služby.

„Duch muže snáší nemoc svou, ducha pak zkormouceného kdo snese?“ — Přísloví 18,14

V průběhu léčby a péče o pacienty, kteří umírají na onemocnění, které je dlouhodobě poutá na nemocniční lůžko, se pro nemocné otevírá možnost pro hlubší vnímání nemoci a všech doprovodných komplikací. Právě onen „volný“ čas dává pacientů prostor, jež při neustálém zápolení o uzdravení, neměli. Díky tomu je umožněno o pacientův komfort dbát ve zvýšené míře i oblastech, které nemohly být postihnuty v průběhu akutní péče v nemocnici. Tento čas věnuje pacient i mimo jiné přemýšlení nad sebou, o tom, jaká je jeho situace, co prožívá, co bude následovat. Myšlenky se vracejí, přehrávají se mu v mysli rozhovory, které vedl
s lékaři a sestrami. Mnohdy dochází k tomu, že jsou ty to rozhovory desinterpretovány. Pacient tak začíná díky potlačení tělesných symptomů jako jsou zejména bolest, závratě, zvracení, komplikace trávícího traktu atd. pociťovat bolesti duchovního rázu – strach z toho, co bude a jak „to“ bude vypadat; úzkost z reakcí rodiny; odmítání toho, že musí zemřít; nudu. Tyto, a mnoho jiných pocitů, v sobě nese pacient, který žije při vědomí blízkosti smrti. Ze samotné podstaty našeho lidství, které je založeno na lásce člověka k člověku a oběti, plyne snaha pomoci člověku při zvládání těchto posledních chvil života.....

Plný text v pdf