Amplifikace genu EGFR a predikce léčené odpovědi inhibitory tyrozinkinázy u NSCLC

Úvod: Zmnožení počtu kopií genu EGFR bylo v řadě studií shledáno být prediktorem příznivé odpovědi na léčbu erlotinibem či gefitinibu u nemocných s nemalobuněčným karcinomem plic. Toto vyšetření lze provádět buďto metodou FISH, nebo PCR.

Metodika a pacienti: Vyšetřili jsme náhodně vybrané vzorky nádorové tkáně od 192 nemocných s ověřeným NSCLC, které byly v rámci našich léčebných protokolů k dispozici. Vyšetření počtu kopií genů oběma metodami byla provedena v laboratoři ústavu patologické anatomie a v genetické laboratoři společnosti Genomac. Porovnali jsme korelace výsledků obou zmíněných vyšetření a dále pak 1 vztah těchto výsledků ke klinických parametrům souboru nemocných včetně odpovědi na cílenou léčbu a přežití.

Soubor nemocných tvořilo 192 pacientů, 116 mužů, 76 žen, medián věku 63 let, SD 58-70, typy nádorů byly u nemocných s hodnotitelnými parametry léčby a přežití 93 denokarcinomů, 62 karcinomů epidermoidních a 11 karcinomů dediferencovaných a blíže nespecifikovaných. Stádia nemoci byla st. III 49, st. IV 96. Cílená léčba byla podávána 174 nemocným. Z toho bylo 157 nemocných léčených erlotinibem, 13 pacientů gefitinibem a k nemocní léčení oběma preparáty. Byla provedena unifaktoriální analýza.

Metodou FISH: 55
5 nelze hodnotit
6 amplifikace
17 disomie
13 high polysomie
9 low trisomy
5 low polysomy

Metodou MLPA: 182
23 nevyšlo
144 negativní
15 positivní

Oběma metodami bylo vyšetřeno: 47
40 v obou případech získán výsledek
5 nehodnotitelná FISH
2 nevyšla MLPA

Prokázali jsme významnou souvislost mezi výsledky metody MLPA a FISH (p 0,01), tato souvislost má však daleko k souvislosti funkční koeficient kontingence je jen 0,5. Přítomnost amplifikací genu EGFR stanovená metodou MLPA souvisí s významně delším přežitím nemocných (p 0,01), vztah k vlastní délce biologické léčby se však nepodařilo prokázat (p 0,12). Pozitivní výsledky amplifikací a vysokých polyémií prokázaných metodou FISH však nekorelují ani s délkou biologické léčby, ani s délkou přežití nemocných od jejího zahájení. Nemocní s vyšším věkem než 65 let mají významně delší přežití než nemocní mladší(p 0,01), nemocníš EGFR delečními mutacemi na exonu 19 mají významně delší délku biologické terapie než nemocní s wild typem tohoto genu.

Závěr: Vyšetřování počtu kopií genů EGFR vyšetřených v našich podmínkách metodou PCR může být využito k predikci délky přežití u nemocných NSCLC léčených inhibitory tyrozinkinázy.