Algoritmus léčby jaterních malignit z pohledu chirurga

Autoři hodnotí vlastní soubor pacientů se sekundárním maligním postižením jater, kteří byli léčeni na chirurgickém odd. MOÚ Brno v roce 2001–2003 – celkem 160 pacientů. Na základě výsledků je především kladně hodnocena vzestupná tendence užití agresivnějších postupů na pracovišti – nejvíce pak uplatnění chirurgických resekčních výkonů včetně metody otevřené radiofrekvenční ablace – RFA, která se při definitivním zhodnocení peroperačního nálezu jeví velmi užitečnou léčebnou alternativou někdy resekční výkon doplňující, jindy pak metodou jedinou možnou a dostupnou k pozitivnímu ovlivnění základního onemocnění. Jsou předloženy technické postupy užitých standardních chirurgických resekcí i technika vlastního provedení radiofrevenční ablace se zaměřením na problém kompletní – dokonalé destrukce maligních ložisek a jejího průkazu a monitorování včetně metody peroperační a pooperační sonografie a metod CT.
Na základě prvních zkušeností jsou v tomto ohledu naznačeny perspektivy užití PET. Autoři provádějí rozbor nejčastějších indikací k vlastnímu chirurgickému zákroku z pohledu základního onemocnění, kde suverénně nejčastější je sekundární postižení jater při karcinomu tračníku a rekta, ale rovněž v našich podmínkách méně časté indikace jako jsou primární karcinomy jater, metastatické postižení gynekologické etiologie, nádorů ledvin, endokrinních nádorů GIT včetně méně častých maligních onemocnění. Autoři rozvádějí rovněž problém nejvhodnějšího načasování resekčního výkonu v průběhu komplexní onkologické léčby metastatického postižení jater. Autoři upozorňují na skutečnost, kdy nemocný se mnohdy k chirurgovi dostává prakticky po vyčerpání všech dosavadních možností onkologické léčby zpravidla po vyčerpání několika sérií systémové a regionální chemoterapie a teprve na základě selhání terapie v progresi a v již chirurgicky neovlivnitelném rozsahu metastatického postižení. Navíc autoři upozorňují i na možnost mylného zhodnocení zobrazovacích metod, které tak nemocného zbytečně odsuzuje pouze k paliativní terapii. Důraz je rovněž kladen na význam aktuální fyzické kondice onkologického pacienta a na důležitost funkční zdatnosti jaterního parenchymu pro zdárný bezprostřední i následný pooperační průběh i na dokonalou předoperační přípravu včetně obtížnosti vyloučení existující extrahepatální malignity.
I přes značnou roztříštěnost a šíři repertoáru v současné době existujících léčebných modalit, autoři upozorň ují na nezastupitelnost přítomnosti chirurga a jeho uplatnění v multidisciplinárním přístupu komplexní onkologické léčby a to ihned od počátku stanovení diagnózy maligního postižení jater.