prof. MUDr. Bohuslav Melichar, Ph.D.

Kandiduji do výboru ČOS.

Volební program

V prvé řadě je potřeba si uvědomit silné stránky. Měl jsem možnost poznat systém organizace onkologické péče v řadě zemí. Mezi silné stránky patří postavení klinické onkologie jako oboru. Není sice tak silné jako např. ve Spojených státech, ale mnohem lepší než například v Německu. Výrazně nás posiluje zejména skutečnost, že prakticky ve všech komplexních onkologických centrech je klinická onkologie úzce organizačně a většinou i personálně propojena s radiační onkologií. Jakkoliv se jedná o dva samostatné obory, tato symbióza je přínosná pro obě strany. V zemích, kde jsou organizačně tyto obory odděleny, má radiační onkologie slabší postavení a klinická onkologie někde téměř živoří. Považuji za nutné tyto vazby dále upevňovat. Jako silnou stránku vnímám existenci Komplexních onkologických center (KOC). Tato centra umožňují koncentraci nemocných i zkušeností. Díky tomuto systému je česká onkologie viditelná i mezinárodně. Další kroky by tedy měly vést k upevnění, nikoliv oslabení role KOC. To samozřejmě neznamená přehlížení regionálních center. Regionální centra hrají nezastupitelnou úlohu v léčbě a dispenzarizaci velké části nemocných. Je třeba začít diskutovat o možnostech jejich zapojení do léčebných schémat, která vyžadují podání nákladných léků. Před tím, než bude o těchto krocích možno uvažovat, je však nutno dosáhnout stavu, kdy financování nákladné péče půjde důsledně za pacientem, v současných podmínkách je s ohledem na systém financování jakákoliv delegace preskripce prakticky nerealizovatelná. Nicméně v tento moment mnohem naléhavěji vnímám nutnost zajistit, aby cílenou léčbu u nejčastějšího nádorového onemocnění, karcinomu plic, mohla podávat všechna KOC. Omezení podávání cílené léčby jen na některá KOC je zdůvodnitelné u vzácných diagnóz, jako je například GIST, v případě karcinomu plic však nevidím důvod, proč by kvalifikovaní kliničtí onkologové v KOC nemohli podávat cílené léky, se kterými mají leckdy bohaté zkušenosti v léčbě jiných diagnóz.

Samozřejmě nesmíme přehlížet slabé stránky české onkologie. Bohužel, naše slabé stránky jsou dány systémem, ve kterém se pohybujeme, a možnosti je ovlivnit mohou být omezené. Asi nejnaléhavěji vnímáme stav, kdy prostředky nejdou za pacientem. Pacientů rok od roku přibývá, rozšiřují se možnosti léčby, ale platby, pokud vůbec stoupají, nestoupají odpovídajícím systémem. Považuji za nutné pokračovat ve snaze o dosažení stavu, kdy peníze jdou důsledně za pacientem. Další slabinou je systém postgraduálního vzdělávání, který je sám o sobě nestabilní a za posledních 10 let se opakovaně měnil. V oblasti postgraduálního vzdělávání se nepodařilo obor klinická onkologie emancipovat na úroveň jiných interních specializací. Klinická onkologie je interním oborem, bohužel interní obory byly do jisté míry rozkastovány do dvou kategorií a z obtížně pochopitelných důvodů se klinická onkologie ocitla v kategorii oborů, které nejsou z pohledu interního kmene považovány za plnohodnotné. Všichni víme, že ve velkých nemocnicích je koncepce lůžkových oddělení s neselektovaným příjmem nemocných spíše fikcí, skutečně neselektovaný příjem je pouze na urgentním příjmu, kterým však pacient víceméně projde a je následně odeslán na lůžková oddělení kardiologická, gastroenterologická, hematologická, onkologická či jiná. Považuji za absurdní a nespravedlivý stav, kdy je lékaři v rámci kmene jako interní praxe uznán pobyt jen na některých interních oborech, např. na revmatologii či endokrinologii ano, ale na onkologii nikoliv. Přitom ve srovnání s jinými interními obory onkologická lůžková oddělení řeší mnohem širší spektrum stavů než řada jiných interních specializací. Považuji tedy za nutné pokračovat v úsilí za emancipaci onkologie jako plnohodnotného interního oboru. Jako určitou nevýhodu vnímám i roztříštěnost celostátních odborných akcí. Všechny odborné akce jsou spojeny s určitým pracovištěm a stává se téměř otázkou prestiže pro každý KOC mít vlastní odbornou akci s celostátním dopadem. Výsledkem je, že v některých obdobích roku se konají odborné akce téměř každý týden, což má negativní dopad na účast i kvalitu akcí. Bylo by proto vhodné se v rámci odborné společnosti dohodnout na redukci počtu celostátních odborných akcí s tím, že by některá z těchto akcí mohla profilovat jako celostátní kongres, který by nebyl spojován s jedním pracovištěm jako organizátorem.

Je třeba jasně definovat příležitosti, které se nám nabízejí. Příležitostí je především rychlý až explozivní růst poznatků v onkologii a s ním spojené nové léčebné možnosti. Tím se nám naskýtá příležitost k tomu nejdůležitějšímu, účinné pomoci nemocným, a současně roste prestiž oboru. Ve srovnání s jinými obory se také nabízejí velké možnosti publikovat výsledky práce v prestižních zahraničních časopisech. V našem akademickém systému má vědecký výkon měřený publikační činností velkou váhu, což onkologům umožňuje růst v akademické kariéře. ČOS by měla podporovat odborný růst mladých onkologů. Docenti a profesoři našeho oboru z řad mladších onkologů zajistí udržení postavení našeho oboru i do budoucnosti.

Nelze však nevidět hrozby, kterým čelíme. Jako největší hrozbu vnímám snahy o jakousi parcelaci našeho oboru. Samozřejmě, každý z nás má jeden nebo několik nádorových onemocnění, kterým se věnuje více než jiným nádorům. Nicméně vnímám jako škodlivé pro náš obor i pro pacienty, pokud je jedna část onkologie na základě orgánového původu primárního nádoru vytržena a celá problematika, včetně systémové léčby, je řešena pouze orgánově zaměřenými specialisty. Celá onkologie je multioborovou záležitostí a úloha orgánových specialistů v diagnostice a u chirurgických oborů i v léčbě je samozřejmě nezastupitelná, také není nikým z klinických nebo radiačního onkologů zpochybňována. Farmakoterapie nádorových onemocnění však znamená systémovou léčbu a systémová léčba je převážně léčbou nikoliv primárního onemocnění, ale vzdálených metastáz, které často postihují tkáně, se kterými se orgánově zaměřený specialista u jiných chorob řešených v rámci své specializace často ani nesetkává. Metastázy mozku, jater, plic či skeletu nebo nádorová hyperkalcémie probíhají velmi podobně u nemocných s nádory různých primárních lokalizaci od hlavy až po pánev a největší zkušenosti se zvládáním těchto stavů má klinický nebo radiační onkolog. Jak bylo zdůrazněno, nikdo neubírá orgánovým specialistům jejich nezastupitelnou roli v diagnostice i chirurgické léčbě primárních nádorů, ale je to právě snaha orgánových specializací přejímat systémovou léčbu, která klinického onkologa z péče o nemocné ve fázi, kdy je onemocnění ještě ovlivnitelné, de facto vylučuje. Tento stav je pro mě zásadně nepřijatelný a ve svých důsledcích by znamenal zánik našeho oboru. Neblahé důsledky stavu, kdy léčba nemocných s nádory není řízena klinickými nebo radiačními onkology můžeme například vidět v nízkém procentu nemocných, u kterých proběhla radiační terapie (podzářenost). Je mi jasné, že tímto přístupem získávám mnoho nepřátel, ale osobně jsem rozhodně proti parcelaci klinické onkologie, tedy systémové léčby, mezi orgánové specialisty. Systém, kdy prakticky veškerou péči diagnostickou i léčebnou přebírá specialista jediného oboru, vnímám jako negaci multidisciplinárního přístupu v léčbě nádorových onemocnění. Úloha klinického onkologa není působit jako jakési antibiotické centrum pro cytotoxické léky. Klinický onkolog je specialista, který výhradně vede systémovou léčbu nádorových onemocnění a v multidisciplinárním týmu je rovnocenným partnerem specialistů odpovídajících za diagnostiku a chirurgickou léčbu. Velkou hrozbou jsou i komerční tlaky, kterým jsme vystaveni, ať již v oblasti vlastní léčby nebo laboratorních vyšetření. Úhrada péče o nemocné s nádorovým onemocněním je v řadě aspektů nevyvážená a finančně dobře hodnocené segmenty péče se stávají předmětem zájmu finančních skupin. Zájmy finančníků se nemusí krýt se zájmy pacientů a odborné veřejnosti. Zatímco tlakům ze strany farmaceutických firem jsme se naučili čelit a farmaceutický průmysl se také v posledním desetiletí v tomto směru významně sám reguluje, vstup finančních skupin do zdravotnictví je fenoménem, který se stále snažíme pochopit. Legislativní regulace v řadě ohledů zaostává za vývojem. Nebezpečná je zejména situace, kdy se prakticky tentýž subjekt stává plátcem i poskytovatelem. Jindy jsme svědky agresivní mediální kampaně, která doslova vnucuje laické i odborné veřejnosti určitou diagnostickou nebo léčebnou metodu. Odborná společnost musí být garantem rozvoje oboru nezávislým na komerčních vlivech.

Velkou předností naší společnosti je skutečnost, že přes přirozenou různorodost názorů v minulém období výbor ČOS vystupoval prakticky jednotně.  Nevznikaly žádné nové společnosti ani znepřátelené skupiny. Osobně jsem měl pocit plodné spolupráce se všemi členy výboru, jakkoliv se naše názory na jednotlivé otázky třeba i zásadně lišily. Pevně věřím, že v tomto trendu bude pokračovat i výbor, který vzejde z těchto voleb. Můj program se do značné míry kryje s platformou Onkologie 2030. Činnost nového výboru ČOS by právě měla směřovat k tomuto časovému horizontu, aby v roce 2030 česká klinická onkologie byla personálně silná, na světové úrovni, emancipovaná v rámci ostatních interních oborů, neztratila oporu ve spolupráci s radiační onkologií a také přestála snahy o fragmentaci.

 

Bohuslav Melichar