Po promoci v roce 1989 a povinné vojenské službě jsem začínal na II. Interní klinice LF UK a FN Hradec Králové, kde jsem pracoval až do roku 1999. V letech 1994 – 1996 jsem v rámci Fulbrightova programu pracoval v M.D. Anderson Cancer Center v Houstonu. Postgraduální studium jsem ukončil v roce 1998. Atestaci z klinické onkologie jsem složil v roce 1999. Od roku 2000 jsem přešel na Kliniku onkologie a radioterapie LF UK a FN Hradec Králové. V roce 2001 jsem habilitoval a v listopadu 2006 jsem byl jmenován profesorem. Od února 2008 jsem přednostou Onkologické kliniky LF UP a FN Olomouc, od konce roku 2010 jsem vedoucím KOC FN Olomouc.
1. Jaké jsou, podle Vás, hlavní problémy, které by výbor onkologické společnosti měl řešit?
Naše zdravotnictví je bohužel velmi nestabilním systémem a problémy, které budeme muset v následujících 4 letech řešit, si nejen můžeme vybírat, ale je velmi obtížné tyto problémy v tak dlouhém časovém horizontu i předvídat. V současné době je zdaleka dominantním problémem hrozba odchodu podstatné části nemocničních lékařů a s ní související nebezpečí divoké privatizace našeho zdravotnictví. Osobně jsem výpověď nepodal, cítil jsem se vázán loajalitou k děkanovi naší fakulty, řediteli nemocnice i ostatním kolegům, nicméně požadavky lékařů pokládám za zcela opravněné a podporuji je. Výpověď podepsala i řada kvalitních onkologů, kterých si vážím a bylo by katastrofou, pokud by skutečně odešli. Myslím, že ve stávající konfrontaci mezi lékaři a politiky, by se výbor ČOS měl, podobně jako výbory jiných odborných společností, postavit jednoznačně na stranu lékařů. Výsledek akce „Děkujeme, odcházíme“ je stále otevřený, přesto právě to, jak tato akce dopadně, určí podobu českého zdravotnictví na mnoho let, možná desetiletí dopředu. Tento vývoj nepochybně určí i agendu výboru ČOS.
Rozhodujícím bude samozřejmě nový systém úhrad. Současný úhradový systém je naprosto nevyhovující, lze jen doufat, že události posledních měsíců donutí plátce k jeho změně. ČOS by určitě měla aktivně vstupovat do těchto jednání. Společnost by se určitě měla podílet na tvorbě standardů i definici nadstandardní péče. Měla by se vyjadřovat k vzdělávání v oboru klinická onkologie i k podpoře výzkumu v oblasti onkologie Ministerstvem zdravotnictví. V oblasti vzdělávání jde zejména o určitou emancipaci oboru klinické onkologie v rámci interních oborů. Tento obor, v USA po kardiologii druhý největší interní obor, je u nás v rámci interních oborů stále odsouván spíše na druhou kolej.
2. Jaké budou Vaše argumenty při vyjednávání rozsahu centrové péče s plátci péče?
Počet nemocných roste a nelze očekávat, že spotřeba centrových léků bude klesat. Limity jsou absurdní zejména u zaměstnaneckých pojišťoven. Všichni si pamatujeme agresivní nábor klientů do těchto pojišťoven v 90. letech, který byl zaměřen na zdravé klienty. Tato kohorta však stárne a vzestup incidence nádorů u klientů řady zaměstnaneckých pojišťoven je nepochybně významně vyšší než 5% v ostatní populaci. Máme k disposici poměrně jednoznačná data predikující spotřebu léků centra.
Ve spojení s jasně definovanými standardy jsou statistická data jednoznačnými argumenty pro jednání s plátci. Nemyslím si, že jsou u nás drahé léky podávány zbytečně, statistická data svědčí pro pravý opak, ve srovnání s jinými zeměmi EU je léky centra u nás léčeno významně méně pacientů.
Proč až hrozba odchodu významné části nemocničních lékařů vede pojišťovny k příslibu posílat peníze skutečně za pacientem?
3. Budete chtít rozšiřovat nebo zachovat stávající systém Komplexních onkologických center?
Stávající systém Komplexních onkologických center zajišťuje dostupnost péče na většině území státu. Vzhledem k návaznosti Komplexního onkologického centra na přítomnost odborníků dalších specializací by větší rozšířování asi ani nebylo proveditelné. V současné době hrozí v souvislosti s výpověďmi lékařů naopak zánik některých KOC. Kromě tlaku na adekvátní financování, které zabrání odchodům lékařů, masovým i individuálním, je třeba se postavit i pokusům zneužít současné situace k překotné privatizaci.
Specifickým problémem může být dostupnost péče v některých příhraničních regionech. Zajištění péče v těchto oblastech je nutno řešit jednáním za účasti regionálních pracovišť, nejbližších KOC a zodpovědných pracovníků krajských úřadů.
4. Líbí se Vám a budete prosazovat tzv. "Slovenský model centralizované péče" , tedy rozhodování o léčbě v centru a na základě indikované péče možnost podání na spolupracujícím pracovišti?
V příštím období bude velmi náročné zajistit úhradu léků centra pro všechny indikované pacienty i v KOC. I z tohoto pohledu tento model tedy nevidím jako realizovatelný. Je nutno si navíc uvědomit, že velká část onemocnění léčených léky centra jsou relativně vzácné diagnosy. Z hlediska optimálních výsledků by nebylo dobré, aby nemocní byli léčeni na pracovištích, která léčí např. 5 nových pacientů ročně. Komplexní léčba běžných nádorů léčených léky centra zase vyžaduje metody léčby, které jsou dostupné prakticky jenom v KOC (např. radioterapie u karcinomu prsu nebo jaterní resekce u kolorektálního karcinomu). V zásadě jsem tedy spíše proti tomuto modelu.
5. Jaký je Váš názor na organizaci onkologické společnosti?
ČOS je společností, která zastřešuje multidisciplinární léčbu nádorových onemocnění, současně však plní i funkci odborné společnosti pro obor klinické onkologie. Z tohoto dualismu vyplývá určitá asymetrie, zejména ve vztahu ke SROBF. Nemyslím si, že je třeba stávající uspořádání měnit a zakládat, po vzoru ESMO nebo ASCO novou odbornou společnost pro klinické onkology, při jednáních o kompetencích je však nutno mít na zřeteli také tuto asymetrii.
