Živé systémy rostou zpravidla podle Gompertzovy křivky. V úvodu lineárně, pak exponenciálně, až se dostanou do fáze stagnace a degenerace, když se namnoží, zanesou odpadem a vyčerpají zdroje. Chcete-li systém oživit a pokračovat, musíte ho naředit či přidat živin, nejlépe obojí. Tak se pěstují i tkáňové kultury a tak se musíme pěstovat i my, pokud nechceme stagnovat a zdegenerovat. Do exponenciální fáze růstu nákladů na onkologickou péči se v různé míře dostáváme v celé naší čtyřpilířové onkologii, tedy diagnostické, operační, radiační i lékové. V této poslední teď nejvíc, ale nejen v ní. V laboratořích exponenciální růst nastartovala molekulární diagnostika, v zobrazovacích metodách třeba PET. I v prosté operační léčbě došlo ke skoku od otevřených operací, ručního řezu a šití přes sofistikované staplery a harmonické či jiné skalpely až k robotickému systému. Nezadá si ani radiační onkologie od stálého vylepšování metod terapie fotonovým zářením až po uměle šroubované ceny radioterapie protonové. A hitem posledních let je protinádorová medikamentózní léčba cílená, marketingově zvaná biologická a ještě marketingověji imunologická s ohledem na dílčí cílení některých imunoregulačních molekul. V principu se bavíme o nárůstech z tisícovek přes statisíce na miliony korun pro jeden případ, sumaci léčby kombinované ani nepočítaje. Cenové relace už dávno neodpovídají množství a přínosu vynaložené lidské práce. V nejhorším případě už netřeba postup ani promýšlet, indikace mají lékaři v seznamech plátců vytvářených na základě dodaných firemních podkladů a v letácích nebo reklamách odborných časopisů. Tento svět exponenciálního růstu je poměrně lineární mentálně, lze ho algoritmizovat a vynechat i expertní týmy, což se leckde činí. Dobrý algoritmus vlastně šetří čas, zaujme i laika jednoduchostí, postupně ušetří i lékaře, kteří stejně v nezbytných provozech stárnou a chybějí a uchylují se jako i mladí raději do provozů zbytných. To vše je sice pokrok, ale je třeba ho nějak zaplatit. Správný lékař na to nemyslí, má své poslání hájit blaho pacienta postupem založeným na nejmodernějších vědeckých poznatcích, místy i lehce nevědeckých, ale zavedených. Medicína založená na důkazech (evidence-based medicine) dodaných z vyspělého světa vítězí a nezřídka se transformuje v medicínu založenou na víře (confidence-based medicine), že vše platí tak, jak kdosi kdesi ve světě naměřil a napsal také na domácím dvorku. Ochota k vlastní revizi novinek na vstupu (check-point) i výstupu (outcome) je nízká a nikdo do ní nenutí. Originální léky časem přecházejí v generika, což by mohlo léčbu zlevňovat, ale přesto celkově ceny inovativních i neinovativních léků stále inovativně rostou, místy už nad rámec výrobní logiky a rozumu. Že v tom nejsme sami v ČR ani v Evropě a není to jen problém nebohaté společnosti, upozornil nedávno Zdravotnický deník v článku Petra Musila s názvem Ceny léků v USA stále rostou, firmy se politikům vysmívají. Cituji z něj: Nefunguje ani grilování v Kongresu USA. Politici naříkají, že veřejné rituální pranýřování šéfů farmafirem s rostoucími cenami léčiv neudělalo zhola nic. „Vlastně to není vůbec nic platné. Poté, co od nás dostanou doslova naloženo, sednou do svých tryskáčů a celou cestu domů se nám smějí,“ stěžoval si listu Financial Times Elijah Cumming, demokratický kongresman z Marylandu. Tedy což teprve nebohá ČR, kde parlament griluje jen vlažným vzduchem témata spíše podružného významu. Vždyť žádní šéfové farmafirem zde vlastně ani nejsou, jen skupinoví vedoucí dealerů. Sjednávat s nimi tzv. cost sharing nebo risk sharing zde bude nanejvýš obtížné, protože jejich kompetence k mozku ani podbřišku cenotvorby nesahají.
(začátek textu, pokračování v pdf)
Rozhodnutím nakladatele časopisu a redakce časopisu jsou nyní nová čísla uveřejňována pouze jako abstrakta. Plné texty budou doplněny na Linkos 2 měsíce po vydání tiskem.
