Klin Onkol 2015; 28(5): 321-331. DOI: 10.14735/amko2015321.
Souhrn
Radioterapie je hlavní léčebnou modalitou při léčbě III. stadia nemalobuněčného plicního karcinomu. Na počátku 90. let 20. století byla zavedena kombinovaná léčba s chemoterapií. V roce 1995 prokázala metaanalýza zlepšené výsledky léčby při sekvenčním použití chemoterapie a radioterapie založené na cisplatině v porovnání se samotnou radioterapií. Následné randomizované studie a dvě metaanalýzy prokázaly, že současně používaná radiochemoterapie převyšuje sekvenční používání obou metod v celkovém přežití i lokální kontrole onemocnění. Přesto zůstává v rámci výsledků léčby a profilu toxicity nezodpovězeno několik otázek, včetně optimálního režimu chemoterapie a dávky a techniky radioterapie. Cílená léčba představuje novou třídu léčiv, která reagují se specifickými molekulárními cíli (typicky proteiny), které hrají klíčovou roli v růstu nádoru a progresi. Některé kombinace se jeví jako příliš toxické, jako třeba protilátka proti vaskulárnímu epiteliálnímu růstovému faktoru – bevacizumab. Možnost přidání inhibitoru receptoru epidermálního růstového inhibičního faktoru cetuximabu byla nedávno popsána u pacientů s nemalobuněčným karcinomem plic. Jsou zapotřebí vyvinout strategie, jak bezpečně začlenit nová antiangiogenní agens do kombinované terapie u rakoviny plic. Rychlý rozvoj molekulární onkologie snad přispěje k lepšímu výběru pacientů pro jednotlivé strategie a k optimalizaci léčby. K dalšímu zlepšení výsledků léčby může dále vést zvýšení dávek radioterapie, aplikované v souladu s nejnovějšími technikami a v kombinaci s novými biologickými látkami.
