Klin Onkol 2005; 18(5): 194-195.
Pacientů dlouhodobě sledovaných po úspěšné orgánové transplantaci přibývá ve světě i v České republice. Je známo, že k nemalému riziku vzniku zhoubného nádoru zvyšujícímu se také v běžné populaci s věkem přistupuje u transplantovaných ještě další významné navýšení rizika z důvodu imunosuprese, virových infekcí a indukovaných hyperpoliferací, které dramaticky narůstá již od pátého roku po transplantaci (1). Nedávno u nás na zvýšené riziko zhoubných nádorů po orgánových trasplantacích upozornil také Gurlich (2).
Bylo by zapotřebí provést analýzu průnikem údajů Národního onkologického registru, vedeného od roku 1977, a registru transplantovaných a zjistit skutečné navýšení onkologického rizika po orgánových transplantacích v našich podmínkách jak co do typů nádorů, tak co do časového rozložení. Takovéto analýzy průnikem dvou databází provádějí systematicky třeba Israel Penn International Transplant Tumor Registry a databáze SEER Národního ústavu pro rakovinu (NCI) v USA. Kromě údajů o míře rizika se tak zjišťují i rozdíly v biologických vlastnostech nádorů vzniklých po transplantacích. Třeba kolorektální karcinomy transplantovaných vznikají v mladším věku a jsou agresivnější než v běžné populaci (3).
Podmínky pro analýzu databází ve spolupráci transplantologů a onkologů jsou v České republice velmi dobré a jistě srovnatelné s USA, pouze zatím nebyly dostatečně využity a nikdo se tohoto mezioborového problému zatím systematicky nechopil. Nesporně na nás tak zatím čekají užitečné informace za dvě desetiletí, které by pomohly popsat rozsah problému a možnosti jeho současného i budoucího řešení v České republice.
Literární údaje slouží základní orientaci, ale vlastní data z České republiky nenahradí. Vždyť třeba taiwanská studie výskytu nádorů po transplantacích ledvin s vysokou prevalencí hepatocelulárního karcinomu a žádnými kožními nádory (4) ukazuje na zcela jinou skladbu posttransplantačních nádorů než podobná studie italská, kde dominují právě kožní nádory a lymfoproliferace (1)
Pro specifickou skupinu občanů se zvýšeným hereditárním rizikem vzniku nádoru na podkladě rodinné anamnézy či genetického testování již onkopreventivní program a onkogenetické poradenství máme. Pro transplantované zatím jednotná onkopreventivní strategie chybí, ačkoli jsou neméně ohroženou skupinou a prevalence transplantovaných již od osmdesátých let každoročně narůstá. Je vskutku o čem diskutovat, protože se zdá , že kromě systematické dispenzarizace jsou možné i různé specifické onkopreventivní strategie. Od pouhých doporučení vyhýbat se neúměrné sluneční expozici (5) , neboť rakovina kůže patří mezi časté posttransplantační malignity, přes cílená onkopreventivní vyšetření zaměřená na neméně časté posttransplantační lymfoproliferativní malignity, ultrazvuková orgánová vyšetření a preventivní endoskopie, až po úvahy o novější imunosupresi kombinované s onkopreventivním účinkem jakou nabízí třeba rapamycin (1).
Spolupráce transplantologů a onkologů s cílem zjistit skutečný rozsah u problému zvýšeného onkologického rizika transplantovaných u nás průnikem registrů a dohodnout onkopreventivní strategii pro transplanované by byla určitě prospěšná.
