Klin Onkol 2005; 18(4): 126-133.
Souhrn: Cílem imunoterapie nádorů je ovlivnit pacientův imunitní systém v průběhu samotného nádorového onemocnění tak, aby došlo k eliminaci či alespoň redukci populace nádorových buněk. Aktivní imunoterapie se snaží tohoto cíle dosáhnout prostřednictvím aktivní imunizace, tj. terapeutickou vakcinací. Její podstatou je specifická aktivace imunitního systému pacienta vhodnou aplikací nádorových antigenů, v nejrůznějších formách (letálně ozářené nádorové buňky, nádorové lyzáty, purifikované proteiny, peptidy, peptidy naložené dendritické buňky aj.). Dosavadní účinnost těchto postupů, vyjádřená klinickou odezvou, je nízká (3 – 10 %). Současný vývoj aktivní imunoterapie nádorů se ubírá dvěma směry. Prvním je snaha pochopit faktory determinující klinickou odezvu na terapeutickou vakcinaci nádorů na imunologické a molekulárně biologické úrovni, tj. analýzou diferenciální exprese genů či polymorfismů přímo v sekvenci genomu. Důležitým dílčím cílem tohoto úsilí je předpovědět s dostatečnou přesností klinickou odezvu nádoru před zahájením vlastní vakcinace. Druhým směrem vývoje je hledání nových nádorových antigenů, popř. nových vakcinačních strategií, s vyšší klinickou úspěšností. Jako velmi nadějný nádorový antigen pro terapeutickou vakcinaci vystupuje v poslední době katalytická podjednotka telomerázy. Z nových vakcinačních schémat na sebe podobně upozorňuje použití komplexů peptidů a proteinů tepelného šoku. Jejich terapeutická účinnost ovšem musí být vymezena rozsáhlejšími klinickými studiemi. Druhým hlavním přístupem protinádorové imunoterapie je pasivní imunoterapie, jejíž podstatou je doplnění imunitního systému onkologického pacienta ex vivo připravenými a aktivovanými imunitními efektory. Tradičním zástupcem pasivní imunoterapie je protilátková léčba, v poslední době byly zaznamenány významné klinické úspěchy rovněž ve dvou oblastech buněčné pasivní imunoterapie – v oblasti aktivace NK-buněk v rámci alogenní či haploidentické transplantace hematopoetických kmenových buněk při léčbě některých leukémií a v oblasti krátkodobé in vitro expanze/aktivace tumor-infiltrujících lymfocytů při léčbě metastazujícího maligního melanomu. Novým směrem pasivní buněčné imunoterapie je snaha o cílené zásahy do genů pro T-buněčné receptory s cílem zvýšení jejich afinity pro nádorové antigeny. Poněkud stranou těchto dvou hlavních proudů protinádorové imunoterapie je léčba cytokiny, zejména interleukinem-2 a interferony-<. Molekulárně biologická analýza expresních změn melanomových buněk v odpověď na aplikaci IFN< naznačuje, že výsledkem interferonové léčby by mohlo být oslabení imunodominance některých liniově-specifických antigenů, čehož by mohlo být s výhodou využito v rámci následné terapeutické vakcinace.
