Klin Onkol 2000; 13(Speciál2 2000): 62-64.
Souhrn: Na základě testů chemorezistence by teoreticky bylo možné vybrat optimální složení chemoterapie z více možností standardních schémat, zvažovat zda vůbec chemoterapii zahájit, eventuálně zařadit do léčebného schématu nestandardně používaná cytostatika. Nepřímé testy chemorezistence mohou být založeny na a) parametrech obecné biologické aktivity nádorů jako je proliferace, apoptóza, exprese některých regulačních proteinů, b) na specifických mechanismech detoxikace nebo metabolismu cytostatik, například aktivitě P-glykoproteinové pumpy, enzymů jako tymidilát syntáza nebo glutathion-S-transferáza, c) stanovení receptorů pro vazbu specifických inhibitorů jako jsou receptory steroidních hormonů nebo HER2-receptor. Přímé testy hodnotí přímý efekt kontaktu nádorových buněk v kultuře s cytostatikem. Jednoznačnou indikací k testování chemorezistence jsou nádory, u nichž dosud neexistuje statisticky dostatečně účinná chemoterapie jako jsou maligní melanom, adenokarcinom ledvin, nádory centrální nervové soustavy, nemalobuněčný karcinom plic, sarkomy měkkých tkání, hormonálně rezistentní karcinom prostaty, nádory dělohy a čípku, stejně jako nádory horní části zažívacího traktu, tedy jícnu, žaludku, pankreatu, jater a žlučových cest. Léčebné odpovědi na různé režimy chemoterapie v těchto indikacích zřídka přesahují 15-30%. U ostatních nádorů, kde jsou standardizovány relativně účinné režimy mohou testy chemorezistence přispět k rozhodování při progresi v průběhu primární léčby u recidiv k primární terapii již necitlivých. Autoři zdůrazňují potřebu korelací laboratorních nálezů a klinického průběhu a komentují v přehledu některé již publikované práce na toto téma.
