Vladimír Vonka se narodil ve znamení Lva 31. července 1930. Já o měsíc později, přesně na den. To už vládla Panna. Zmiňuji to proto, že kdybych se s narozením opozdil, mohlo nás to připravit o setkání. Nevím jak Vláďu, ale mne by to moc ochudilo.
Setkali jsme se v roce 1949. Oba nás tehdy přijali na pražskou lékařskou fakultu. Od té doby jsme se potkávali, prohodili pár slov a respektovali se. Ale trvalo to ještě pěkných pár let, než jsme se skutečně poznali. Poznání, které mám na mysli, přichází jaksi samo, zřídka a je vzácné. Někdy tak vnímám tmu a její nejvnitřnější poselství. Černá a houstne až do pomyslného zhmotnění. Lidský vztah nabývá vroucnosti a zduchovní do báječného přátelství. Takové k Vláďovi cítím.
Sledovat jeho přímočarou, intelektuálními a charakterovými vlastnostmi budovanou kariéru, je hodné pozornosti, obdivu a uznání. Jen první popromoční rok se letmo dotknul klinické medicíny v ústecké nemocnici (vnitřní a infekční nemoci). Pak ho zcela pohltila badatelská vášeň: odd. virových neuroinfekcí Ústavu epidemiologie a mikrobiologie v Praze (1956/57), Výzkumný ústav imunologický v Praze (1957/60), laboratoř pro výzkum poliomyelitidy tamtéž (1961/64), odd. virologie a epidemiologie Bay1or College of Medicine Houston (1964/65 výzkumný pracovník WHO), Výzkumný ústav imunologický v Praze (1965/71 šéf odd. biologie virů) a v tomto období hostující profesura virologie opět v Houstonu (1968/69), ÚSOL v Praze (1971/91 vedoucí lékař odd. experimentální virologie), odkud si "odskočil" na mikrobiologické odd. Pennsylvánské státní univerzity v Hershey jako hostující vědecký pracovník (1983/84) a od roku 1991 dosud úHKT v Praze (vedoucí oddělení experimentální virologie). Oblastí hlubokého Vonkova zájmu o viry přibývalo, aniž by opustil problematiku už studovanou. Virové vakcíny (1957), genetika virů (1960), virová kancerogeneze (1965) a genová terapie (199.5). Byl průkopníkem molekulové biologie u nás ( označení molekulární nemá rád) a usiluje o stanovení podmínek genové terapie zasvěceně a s vědomím všech problémů, které ji budou provázet. Výsledky své úžasné práce sděloval profesor Vonka pruběžně vědecké obci ( více než 250 publikací, sedm monografií a kapitol v monografiích). Počet vyřešených a vysoce oceněných výzkumných úkolů je úctyhodný ( dvakrát cena ministra zdravotnictví CR). Profesor Vonka je ovšem také nadšeným a s úctou přijímaným učitelem mediků a postgraduantů a tak se není co divit, že vědeckých i pedagogických hodností časem přibývalo: kandidatura věd (1963), doktorát věd (1981), profesura (1992 kromě té hostující v USA). Prostor uvést všechna členství v četných společnostech, radách, komisích, ani výčet ocenění, která jubilant získal, nemám. Ale musím prohlásit, že součet všeho, co profesor Vonka docílil je fascinující. Patří nepochybně k nejpřednějším vědcům biologům.
Zájmy profesora Vonky samozřejmě přesahují obor virologie. Intenzívně se zabývá filozofií věd. Slyšel jsem jeho přednášku "K problému kauzality v medicíně", kterou proslovil na zasedání Učené společnosti České republiky, jejímž je zakládajícím členem. Byla brilantní, právě tak jako jeho mluvené i tištěné úvahy o četných problémech genového inženýrství. Protože "historia est testis temporum, lux veritatis, vita memoriae, magistra vitae, nuncia vetustatis" (historie je svědectvím času, světlo pravdy, život paměti, učitelka života, zvěstovatelka dávných dob Cicero), a profesor Vonka to bezvýhradně uznává, věnuje soustředěný zájem historii.
Vzácné chvíle oddechu, ať v Praze či na chalupě, tráví společně s věrnou životní partnerkou paní MUDr. Jarmilou. Je mu po celý život oporou ve všem. V Praze také často s výtvarným uměním, které miluje. Rád sdílím Vlád'ovo radostné nadšení, když mi svěřuje jaký obraz a za jakých okolností se mu podařilo získat.
Profesor Vonka disponuje kromě výsostného vědění velkou, ctnostnou a nádhernou duší. Nemám právě rád tak často používanou předponu nej-. Kdo z nás má právo soudit o někom nebo o něčem, že je "nej"? Ale u Vládi Vonky neváhám. Patří mezi těch nemnoho, kterým to "nej" přísluší, protože on patří k nejvzdělanějším, nejvlídnějším a nejshovívavějším, nejlidštějším a nejslušnějším. Jsem vděčný osudu, že mi daroval jeho přátelství. Máme na sebe trestuhodně málo času a měli bychom ho najít dokud je čas! A pokud ho najdeme, ani bychom nemuseli moc hovořit. Ono už pouhé vědomí vzájemně vnímaného ladění je nenahraditelným požehnáním.
Kdybych směl použít k charakteristice Vladimíra Vonky jenom jedno jediné slovo, ani na chvíli bych nezaváhal: Ušlechtilost. Ad multos annos, milý Vládo! Tvůj Josef Koutecký
Jubilea: Profesoru Vladimíru Vonkovi v přátelství a s úctou
