Uprostřed roku, kterým končí století, v němž vznikla česká onkologie se dožívají v plné pracovní a pozoruhodné společenské aktivitě shodného, a pro všechny známé zcela neuvěřitelného, životního jubilea dva stále mladí, ale zkušenostmi a vážností mimořádně stavit významní členové České onkologické společnosti ČLS JEP. Dva blízcí přátelé, bez kterých si naši současnou onkologii neumíme představit. Biolog a molekulární onkolog prof. Mudr. Vladimír Vonka, DrSc. nositel toho nejlepšího co v české teoretické onkologii máme a prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc. zakladatel české dětské onkologie a náš dlouholetý předseda. Co zbývalo redakci Klinické onkologie, u těchto významných osobností, před kterými většina z nás stojí v němém obdivu, jiného, než požádat oba oslavence, kteří mají tolik společného, o vzájemné přátelské laudace, které nyní rádi čtenářům předkládáme. Mnoho roků, pevné zdraví! Klinická onkologie Aleš Rejthar
Josef Koutecký se narodil v Praze dne 31. 8. 1930. Po maturitě na Akademickém gymnasiu, které v minulosti dalo české kultuře tolik vynikajících osobností, zahájil v roce 1949 svá studia na lékařské fakultě Karlovy university. Rozhodnutí věnovat se medicíně vyplynulo z jeho přesvědčeni, že právě ona mu umožní spojit přirodní vědy, jejichž kouzlu propadl, s humanitními ideály, které vyznával a hodlal uplalňovat ve svém životě. Láska k dětem ho přivedla v průběhu studií na nově zřízenou pediatrickou fakultu, kterou ukončil v roce 1955. Jeho lékařská dráha započala jako u drtivé vělšiny jeho spolužáků: umistěnkou byl přidělen do severočeského pohraničí. Svou postpromoční praxi zahájil v Janských Lázních, kde pracoval jako pediatr. I když nikterak nepodceňoval význam této činnosti, jeho touha věnovat se dětské chirurgii, v níž spatřoval své poslání, ho již po dvou letech přivedla na chirurgickou kliniku Fakulty dětského lékařství, kde se stal žákem prof. Katky. Tam se opakovaně setkával s dětmi trpícími zhoubnými nádory. Vroucně prožíval jejich utrpení i žaly jejich rodičů a zneklidňovala ho malá účinnost tehdejších léčebných postupů. Brzy si uvědomil, jak by bylo výhodné soustředit malé pacienty tak, aby se jim mohlo dostat specializované léčby, která by respektovala zvláštní rysy pediatrických onkologických onemocnění. Již v 60. letech se mu podařilo vytvořil stanici, na které byly nemocné děti netoliko léčeny ale i dlouhodobě sledovány. Když nadějnou dráhu mladého chirurga neočekávaně přerušila nemoc, počal se věnovat dětem se zhoubnými nádory naplno. Stal se tak zakladatelem u nás nového lékařského oboru, který se dnes označuje jako dětská onkologie. Oddělení (později Klinika) dětské onkologie, které vybudoval, nebylo pracovištěm ledajakým. V průběhu desíti let je Koutecký dostal na úroveň srovnatelnou se světovou špičkou. Vedle jeho suverénní znalosti problematiky, hlubokého zaujetí, otevřenosti ke všem novým poznatkům medicínského výzkumu a schopnosti je kriticky vyhodnotit a rychle uplatnit v diagnostice i terapii, nemalou roli sehrálo i jeho umění vybrat si vysoce kvalitní spolupracovníky a nadchnout je pro práci, která tehdy u převážné většiny lékařů vzbuzovala spíše pocity bolestné marnosti. Již na konci 70. let patřil k našim předním klinickým onkologům a výsledky jeho práce začaly rychle pronikat do povědomí mezinárodní lékařské obce. Své postavení v kontextu světové onkologie si klinika, kterou stále vede, udržuje dodnes. Výrazem uznání bylo i jeho pověření organizací a předsednictvím XXI. Světového kongresu dětské onkologie. Postupně vychoval řadu vynikajících žáků, kteří jsou zárukou toho, že se i v budoucnu česká dětská onkologie bude vyvíjet na vysoké úrovni.
Po listopadové revoluci byl mezi prvními, kteří zformulovali jasný program k překonání zaostání, kterým naše university a lékařské vědy trpěly. Svými rozhodnými vystoupeními si získal sympatie a důvěru jak u široké veřejnosti tak i učitelského sboru a studentů a bylo přirozené, že byl zvolen revolučním děkanem 2. lékařské fakulty University Karlovy. Do této funkce byl vyslán akademickým senátem fakulty ještě třikrát, naposledy na konci minulého roku. Fakultu konsolidoval a modernizoval a vdechl jí ducha svobody, občanské i akademické. Při tom se mu podařilo vybudovat nové klinické oddělení dětské onkologie a nový pavilon určený teoretickým studiím v oblasti onkologie a molekulové a buněčné biologie.
Fakulta však nebyla a není jediným místem jeho působení. Výtečně zapracoval jako prorektor jím tak milované Karlovy university. V této funkci zorganizoval důstojné oslavy 650. výročí jejího založení. Je zakládajícím členem Učené společnosti České republiky a jejím současným předsedou. A je neúnavným organizátorem akcí, jejichž cílem je obnovení úcty k morálním hodnotám a občanským ctnostem v naší společnosti, které jako by nenávratně -vyprchávaly v dobách ne tak dávno minulých.
Oceňuji-li dnes dílo Josefa Kouteckého, nemohu opominout jeho choť Jitku, jejíž porozumění a neustávající podpora, jasný a pronikavý intelekt a vysoká osobní kultura sehrály důležitou roli v jeho životě.
Profesor Josef Koutecký je mužem výjimečným. Je jednou z velkých postav české medicíny druhé poloviny 20. století a je učencem v pravém smyslu tohoto slova. Jeho bytost má však více rozměrů, které harmonicky souznívají. Je jedním z mála těch, jež mi život dovolil poznat, o kterých mohu říci, že úspěšně usilují o dosažení tří vrcholů lidského snažení, jakými jsou dobro, krásno a vědění. Patří mezi ty, kteří dokáží rozezvučet lidské mysle, vyhánět z ních duchovní prázdnotu a zbavovat je lhostejnosti, onoho nejhoršího atributu postmoderní doby. A to vše koná ve věku, kdy převážná většina jeho vrstevníků je už dávno na odpočinku. Josef Koutecký je oddaným ctitelem antiky. Zakončím proto svou laudaci výrokem proslulého římského řečníka, který pokládám za patřičný: "Pectus est enim, quod disertos facit, et vis mentis."
V. Vonka
