Klin Onkol 2000; 13(1): 30-31.
Ve dnech 31.10. až 4.11.1999 se konalo v Kyotu již XXVII. sympozium mezinárodní společnosti ISOBM ( International Society for Oncodevelopmental Biology and Medicine). V posledních několika letech se aktivita členů této společnosti a tématika každoročních sympozií orientuje výlučně na onkologickou problematiku jak základního tak i klinického výzkumu. Dokladem toho je i nosné téma kyotského jednání s názvem „From Tumor Biology to Clinical Oncology”.
Sympozia v Kyotu se účastnilo více než 200 odborníků z 21 evropských i zámořských zemí. Odborná sympozia byla každý den zahájena plenární „review” přednáškou významných světových odborníků. Nejpřínosnějšími byly přednášky věnované problematice apoptózy, molekulárním aspektům kancerogeneze, genové diagnostice nádorů a perspektivám genové terapie neoplazií.
V oblasti apoptózy prof. Shigekazu Nagata z Osaky prezentoval, kromě známých mechanizmů indukce apoptózy Fas systémem za spoluúčasti kaskády kaspázových enzymů a jejich substrátů, zajímavé výsledky o modelové indukci apoptózy bezbuněčným supernatantem z buněk s exprimovaným Fas receptorem, nebo Fas ligandou. Pozornost vyvolaly vlastní experimenty přednášejícího, které ukázaly, že důsledkem poruch apoptózy v nádorech jsou v mnoha případech časté mutace ve Fas genu. O tom, že apoptóza se může podílet na eliminaci imunocytů svědčí pozorování, že interakce T-lymfocytu exprimujícího Fas ligand s B-lymfocytem exprimujícím aktivní Fas receptor má za následek smrt obou elementů apoptózou. Uvažuje se o tom, že i tento mechanizmus se může podílet na inaktivaci cytotoxických lymfocytů a tedy na „úniku“ nádorové populace z imunitního dozoru. V souvislosti s indukcí apoptózy cytostatiky, bylo v několika sděleních prokazováno, že apoptóza je atributem především nízkých dávek cytostatik, zatímco dlouhodobé působení vysokých dávek způsobí převážně nekrozu, což může mít význam pro chemoterapeutickou strategii.
V další přednášce se prof. Takashi Sugimura z Tokya věnoval molekulárním mechanizmům mnohastupňové kancerogeneze a komplexním faktorům, které ji způsobují. Poznatky v této oblasti jsou intenzivně využívány v Japonsku pro prevenci malignit. Za největší induktory genetických poruch je považována řada xenobiotik typu heterocyklických aminů z nichž většinu přijímáme s jídlem, ale i autobiotik jako jsou např. kyslíkové radikály a oxidy dusíku. Z epigenetických faktorů, které mohou vésti k inaktivaci řady genů, jsou v poslední době stále více akcentovány poruchy v procesech hypo-, ale i hyper-metylace.
Skupina genetiků z NCI podala přehled o současném stavu výzkumu genové léčby nádorů. Nadějné strategie zahrnují mechanizmy imunologické, které byly dokladovány slibnými účinky přenosu genů pro některé cytokiny do autologních buněk nemocného. Z mechanizmů neimunologických byly prezentovány první slibné klinické výsledky se zavedením sebevražedných genů (gen pro thymidin kinázu viru HS, cytozin-deaminázu, purin-nukleozid-fosforylázu ), ale i s transfekcí proapoptotických genů. Nadějná, byť zatím jen v experimentu, je genová antiangiogenní terapie, ale i cílené ovlivnění genové aktivity transdukcí antisense ologonukleotidy. Zvláštní pozornost byla věnována několika pilotním studiím, v nichž je nemocným s inoperabilním bronchoalveolárním karcinomem aplikován vektor nesoucí gen pro funkční p53 protein. Dosavadní výsledky ukázaly, že došlo ke stabilizaci onemocnění a u několika nemocných dokonce k objektivnímu zlepšení. Tato přednáška vyvolala rozsáhlou diskusi, která byla především směrována na obecná rizika genové manipulace a etické problémy.
Pozornost si zaslouží sympozium věnované molekulárním příčinám invazivity a metastazování. Těžištěm přednášek amerických, japonských a finských odborníků byl průkaz degradace lamininu 5-metaloproteázou MT1-MMP v nádorech. Experimentální modelové studie ukázaly, že blokáda MT1-MMP antisense oligonukleotidy inhibuje migraci buněk, brání průniku buněk přes bazální membránu a následně inhibuje invazivitu a metastazování.
Těžištěm sympozia o onkogenech a supresorických genech byly studie genových defektů, abnormalit v expresi jejich produktů v nádorech, korelace těchto změn s biologickými vlastnostmi nádorů a jejich využitelnost v klinické praxi. Je třeba zmínit, že výsledky klinických studií byly značně rozporné a nepřesvědčivé. Nejzajímavější sdělení v tomto sympoziu se týkalo charakteristiky několika genů, jejichž proteiny inhibují apoptózu (IAPs proteiny). Jedná se o proteiny IAP I. a IAP II., survivin a sentrin. Jsou ve zvýšené míře exprimovány v nádorových buňkách. Na modelu lidského maligního melanomu bylo prokázáno, že právě zvýšené hladiny IAP proteinů jsou jednou z příčin chemo i radiorezistence nádoru v důsledku paralýzy apoptózy.
Značná část sympozií byla věnována nádorové imunologii a imunoterapii. J.P.Mach ze Švýcarska referoval o nadějných klinických zkouškách dvou monoklonálních protilátek namířených proti CD20 a HER2 u B buněčného lymfomu rezistentního na chemoterapii a u karcinomu prsu. Zvláště účinná se jeví kombinovaná radioimunoterapie skládající se z aplikace vysoké dávky neznačené protilátky, následovaná nízkou dávkou radioaktivně značené protilátky u radiosenzitivního B buněčného lymfomu. V oblasti bioterapií bylo prezentováno několik studií, které dokladovaly, že aplikace monoklonálních protilátek proti membránovým receptorům jako je např. EGF-R či HER-2 v kombinaci s chemoterapií potencuje cytotoxický účinek chemoterapeutika.
Skupina vědců z Japonska se věnuje hledání a izolaci peptidů z nádorových buněk, které mohou specificky aktivovat cytotoxické T lymfocyty. Ukázali, že některé peptidy buněk maligního melanomu indukují specifickou cytotoxicitu periferních lymfocytů vůči nádorovým buňkám. Imunoterapie těmito peptidy v pilotní studii vedla, u nemocných maligním melanomem exprimujícím HLA-A2 alelu, k regresi nádoru. Popisují i peptidy s rejekční schopností pro epiteliální nádory s expresí HLA-A26, nebo A24 alely. Tento výsledek naznačuje, že hledání s nádorem sdružených peptidů, schopných vyvolat tvorbu cytotoxických lymfocytů, může znamenat nový přístup v léčbě nádorů. Podobným problémem se zabývají belgičtí badatelé u karcinomu ledvin. Našli tři peptidy, „nádorové“ antigeny, které indukují specifickou cytotoxicitu T lymfocytů. Jeden z těchto nových antigenů je kódován genem RAGE. Protein není přítomen ve většině normálních tkání, ale je exprimován u některých karcinomů ledvin a několika jiných nádorů. Druhý je jedinečný antigen vznikající z bodové mutace v HLA-A2 genu nemocných karcinomem ledvin. Třetí protein je kódovaný genem označeným RU-2 a je exprimován nejen u karcinomů ledvin, ale i v nádorech jiného histologického typu. Byl však nalezen v malém množství i v normálním epitelu ledvin, močového měchýře a testis. V diskusi se poukazovalo na problematické využití těchto antigenů k imunoterapii karcinomů, protože mohou zároveň indukovat autoimunitu. Výzkumné skupiny Tureciho z Německa a Kawakamiho z Japonska použily, nezávisle na sobě, k izolaci nádorových antigenů složité nové techniky SEREX (serological analysis of tumor antigens by recombinant cDNA expression cloning). Izolovali z různých nádorů více než 700 antigenů u nichž nyní ověřují schopnost vyvolat cytotoxicitu T lymfocytů s potenciálním využitím pro imunoterapii.
Další zajímavé pokusy s použitím interleukinů v léčbě nádorů jsou zatím prováděny na myších. W. Lasek a spol. referovali o příznivém účinku kombinace IL-12 a IL-15 v regresi nádorů z lidské buněčné linie maligního melanomu (B16F10) rostoucího na myších. K regresi nádorů došlo u 50 % myší. Kombinace obou cytokinů má vyšší protinádorový účinek než každý samostatně. Studiem imunologických parametrů zjistili zvýšení počtu NK buněk a zvýšenou cytotoxicitu T lymfocytů v uzlinách drénujících oblast nádorového ložiska. Zároveň se zvýšila hladina IFN-gama v séru myší. Originální nápad realizovali S. Liao a spol. z Japonska. Fůzovali gen pro IL-2 s genem produkujícím protilátku proti CEA. Vznikl fůzní gen F39scFv-IL-2, který vpravili do produkčních buněk. Získali tak protein, který purifikovali a testovali zatím pouze in vitro. Přidání proteinu ke krevním lymfocytům vede k LAK aktivitě. Protein rovněž stimuluje proliferaci buněčné linie CTLL-2 závislé na IL-2 a specificky se váže na CEA pozitivní buňky nádorů zažívacího traktu. Předpokládají využití proteinu pro léčbu karcinomů exprimujících CEA.
Určitým překvapením byla renezance zájmu o klasické antigeny AFP a CEA nejenom po stránce znalostí o jejich fyziologické úloze, ale především o jejich praktickém významu jako cílových struktur pro terapii. V experimentálním modelu myšího solidního nádoru aplikace konjugátu AFP s doxorubicinem, případně esperamycinem, měla za následek až 99 % inhibici růstu nádoru a významné zvýšení přežití až o 120 % ve srovnání se skupinou kontrolní. Za objevné je možno považovat sdělení pracovní skupiny Abeleva o AFP indukované apoptóze v nádorových buňkách aktivací proteáz ze skupiny kaspáz. Jde o zcela nový, dosud neznámý apoptotický mechanizmus, nezávislý na Fas/FasL ani na TNFR/TNF signálních cestách.
Dva satelitní workshopy byly věnovány charakterizaci a zatřídění nádorových markerů do TD systému. Je zásluhou členů této společnosti, že vedeni snahou o standardní charakterizaci a sjednocení názvosloví, dnes již stovek nádorových antigenů a po vzoru CD nomenklatury diferenciačních antigenů lymfoproliferativního systému, vytvořili analogickou TD nomenklaturu pro klasifikaci epiteliálních antigenů.
Pracovníci MOÚ prezentovali na sympoziu 2 sdělení vycházející z výsledků dvou projektů IGA Ministerstva zdravotnictví ČR (č.NC/5571-3 a č.NC/4830-3), které jsou řešeny na oddělení molekulární a buněčné onkologie ve spolupráci s Sahlgrenskou univerzitní nemocnicí v Goteborku a s FN u Sv. Anny v Brně.
