Souhrn: Interleukin-2 jako přirozený expandér lymfocytú dosahuje svého účinku fyziologicky pfedevším na místní a regionální úrovni. Jeho protinádorový efekt je třeba chápat spíše jako přispění ke složité souhře cytokinů a efektorových buněk přímo v nádoru a v kontextu s konkrétním mikroprostředím dané tkáně nebo orgánu. V protiádorové terapii se IL-2 dosud uplatňuje hlavně v systémové aplikaci v kombinaci s interferonem-alfa a cytostatiky u karcinomu ledviny a maligního melanomu. Systémové podání však vyžaduje relativně vysoké dávky a je provázeno nežádoucími účinky plynoucími z nespecifické aktivace imunitního systému spojené s uvolněním ostatních cytokinů. Naproti tomu lokální a regionální podání IL-2 vyvolává zřídkakdy závažnější nežádoucí reakce a také dávky lze podstatně snížit. V článku je podán přehled současných zkušcností s intra-tumorálním. peritumorálním, intraarteriálním, intraportálním, imrasplenickým, intraperitoneálnim, intrapleurálním a intraperikardiálním podáním IL-2, přičemž zvláštní pozornost je věnována hlavně intrahepatální aplikaci IL - 2 jako součásti cílené chemoimunoterapie primárních a sekundárních nádorů jater.
Lokoregionální aplikace Iterleukinu - 2 u solidních nádorů
