Klin Onkol 1997; 10(3): 71-76.
Antracykliny jsou významnou skupinou protinádorových léků. Jejich klinické použití je často limitováno vznikem kardiotoxicity. Kardiotoxicita se může projevit ve třech formách: jako akutní, ještě reverzibilní postižení srdce, subakutní a chronické, kterí již vede k ireverzibilním změnám na srdci. Chronická kardiotoxicita se může prezentovat vývojem kardiomyopatie se známkami srdečního selhání. Faktory, které zvyšují riziko jedince, že se během léčby projeví kardiotoxicita se může prezentovat vývojem kardiomyopatie se známkami srdečního selhání. Faktory, které zvyšují riziko jedince, že se během léčby projeví kardiotoxicita, lze později rozdělit na faktory dané léčbou a pacientem. Nejjednodušším preventivním opatřením vůči kardiotoxicitě je nepřekračovat doporučené rizikové kumulativní dávky léku. Mnohem preciznější je monitorování srdečního postižení během terapie pomocí echokardiografie, radionuklidového vyšetření, zátěžových testů, imunoscintigrafických metod a endomyokardiální biopsie. V současné době máme tři možnosti, jak předcházet vzniku kardiotoxicity: změnou dávkovacího schematu, použitím méně toxických antracyklinů a použitím kardioprotektivních léků. Kardioprotektivní látky podáváme před aplikací antracyklinů se záměrem eliminovat jejich kardiotoxicitu. Zatím nejslibnější z těchto preparátů je ICRF-187 /Cardioxan), který brání vazbou na železo vzniku volných kyslíkových radikálů.
